|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
- ZRADA
Černá limuzína projížděla podzemním parkovištěm skoro krokem. Pomalu míjela zaparkovaná auta. Některá z nich byla překrytá plachtami. Rozlehlé a nedostatečně osvětlené prostranství působilo depresivně. Oprýskaná omítka napuchlá vlhkostí a pomrkávající světla zanešených halogenových trubic. Obklopující práznota přijala luxusní auto jako vítanou změnu. V kuloárech podsvětí se dobře vědělo, komu tohle území patří, proto nikdo z nezasvěcených sem z vlastní vůle raději nechodil.
Řidič zastavil limuzínu v blízkosti výtahu, vypnul světla, ale motor nechal běžet dál. Jen vyřadil rychlost a zatáhl ruční brzdu. Za volantem seděl Dimitrij Samidov. Podíval se na hodinky, jako obvykle dorazil s předstihem. Měl spoustu času, a proto raději otočil klíčkem v zapalování. Nastalo ticho. Poškrábal se v hustých černých vousech a zhluboka si povzdechl. Sundal ruku z volantu. Dlouze si prohlížel naběhlé modré žíly na snědé kůži. Prsty se mu nepatrně chvěly. Pořád měl pocit, že se v nejbližší době něco stane. Dvakrát za sebou zaťal ruku v pěst a zas ji uvolnil. Tohle dělal vždy, když se snažil uklidnit. Naklonil hlavu a bočním okénkem vyhlížel svého zaměstnavatele.
“Kdy přijde strejda Vadim Anatolijevič,” zeptal se ho malý dětský hlásek.
Dimitrij obrátil hlavu směrem ke své dceři, která seděla vedle něj. Na klíně měla položenou žlutou školní aktovku, kterou objímala oběma rukama.
“Sošenko, to já nevím a neříkej panu Kvasinskému strejdo. Není to náš příbuzný.”
“Ale tati, strejda mi dovolil říkat mu strejdo,” namítlo děvčátko.
Dimitrij jen mávl rukou a usmál se laskavě na svou holčičku. Naklonil se k ní a dvěma prsty jí přehodil pramínek hnědých vlásků na druhou stranu. Soša se nudila. Kopala botkami do sedačky a zpívala si písničky, které nikdy nedokončila.
Dveře limuzíny se náhle a prudce otevřely. Mohutný muž s kuklou na hlavě popadl vylekanou Sošu okolo pasu a lehce, jako hadrovou panenku, ji vytáhl ven. Žlutá aktovka spadla pod sedadlo. Nestačila ani zakřičet. Dimitrij chtěl zasáhnou, ale únosce byl rychlejší. Namířil na něj a Samidov mohl jen bezmocně hledět přímo do ústí hlavně brokovnice.
“Budeš držet hubu. Když nevyjedeš s Kvasinskym z tohohle podlaží, bude ta maličká žít. Když neposlechneš, udělám jí průvan ve vnitřnostech. Rozuměls?”
Kdo to je? Prolétlo Dimitriji hlavou. Neznal jejich hlasy, ale viděl jim to v očích. Neváhali by Sofii zabít.
Proto přikývl a nemohl dělat nic jiného než sledovat, jak jeho malou holčičku únosci odvádějí pryč. Neměla žádnou šanci utéct. Vzpouzela se a snažila se vyvléknout, ale marně. Jeden z únosců ji pevně držel v náručí a ústa jí kryl svou dlaní v kožené rukavici. Vyděšená Soša posílala k otci prosebné a uslzené pohledy. Odtáhl ji kamsi do tmy.
Druhý muž Dimitrijovi prstem naznačil, aby nedělal problémy.
“Neohlížej se. Nejsme sami a budeme tě sledovat.”
“Jestli se jen pohneš, odnese to ona,” dodal s nenávistným tónem v hlase.
Přikývl. Dveře se zaklaply a Dimitrij propadl zoufalství. Zradit Vadima Anatolijeviče nechtěl, ale život jeho dcery mu byl přednější.
Musel uposlechnout.
Od té chvíle seděl bez hnutí. Měl pocit, že mu přestává kolovat krev v žilách. Necítil nic jiného než ten nejhorší nátlak, který nikdy nechtěl zažít. Úzkost mu svírala hrdlo tak, že ani nemohl polknout. Konečky prstů měl ledové a bledé. Vzhlédl a tupě zíral na řadu zaparkovaných aut před sebou. Nevnímal čas, protože nedokázal myslet na nic jiného než na to, co asi ti grázlové dělají s jeho malou Sošou.
Pak zpozorněl. Dveře nouzového východu se se skřípotem otevřely. Nejprve z nich vyšel vysoký ramenatý muž. Měl holou lebku a černé brýle. Dimitrij jen nadzdvihl obočí. Nesnášel takové frajírky, co nosili sluneční brýle i ve tmě. Jmenoval se Gregor. Patřil ke Kvasinského ochrance a jeho surová pověst ho předcházela. Dimitrij byl rád, že je jen řidič. Neměl zájem o to, znát praktiky všech těch zabijáků. Chtěl si jen našetřit tolik peněz, aby mohl s dcerou a ženou spokojeně žít. Cena za pohodlí však nebyla nijak malá. Podmínkou bylo vstoupit do služeb podsvětí. Mafiánských rodin, klanů a gangů se po celém Rusku vyskytovalo daleko víc, než kdy statistiky a zahraniční pozorovatelé mohli zaregistrovat. A všichni si mezi sebou dělali podrazy, kradli jiným uloupenou kořist a zabíjeli se jako na běžícím pásu. Nevázala je ani rodinná pouta ani dojednané smlouvy. Neexistovala jiná pravidla než zákon silnějšího, chytřejšího a rychlejšího. Nikdo si prostě nemohl být stoprocentně jistý, že za ním nestojí zabiják s kulkou určenou právě jemu.
A teď se stala součástí toho krvavého soukolí i malá Sošenka. Dimitrij byl pevně rozhodnut. Musí mlčet, jedině tak ji snad zachrání.
Za Gregorem se objevila Slavka. Profláknutá štětka, která se držela všech chlapů co měli peníze a moc. Dimitrij ji stejně jako Gregora neměl rád. Byla však nebezpečná svými styky, a tak se raději vždy držel zpátky a nevšímal si jí.
Slavka se ovíjela okolo Vadima Anatolijeviče jako zmije. Její pátravý pohled však bloudil mezi zaparkovanými auty. Dimitrij pochopil, že je v tom namočená také.
Kvasinsky si bez kapky podezření nastoupil a rozverně poplácal Slavku po zadečku. Ta s pískotem poskočila a sedla si naproti němu. Z druhé strany si přisedl Gregor. Zabouchl dveře a pokynul rukou, aby se rozjeli.
“Dimitriji, kde je Sošenka? Myslel jsem, že ji dnes vyzvedáváš ze školy. Je přece čtvrtek?”
Dimitrij zaváhal.
“Ano pane Kvasinsky, je čtvrtek, ale Soša ráno měla horečku, a tak jsme ji raději nechali doma.”
Jak jednoduchá lež. Kdyby to tak ještě byla pravda. Byl však čtvrtek a s tím únosci počítali. Našli jeho zranitelné místo a zasáhli. Chtěli dostat Kvasinského a využili slabiny jeho řidiče.
“Pošlu k vám svého lékaře,” zasmál se Vadim .
“Děkuji pane, jste moc laskavý.”
“Ale Samidove, vždyť je jako moje vlastní.”
O tom Dimitrij silně pochyboval. Věděl, že kdyby bylo třeba, zřekne se i vlastního syna Pipiho.
“Zastav,” vykřikla prudce Slavka.
Dimitrij uposlechl, dupl na brzdy a ohlédl se. Stačil však už jen zahlédnout, jak Slavka i Gregor mizí v otevřených dveřích.
Jediný Vadim Anatolijevič zůstal sedět a nechápal co se děje. Teprve první výstřely ho přiměly vrhnout se k zemi a schovat se mezi sedadly. I on vytáhl svou zbraň a čekal na vhodnou chvíli.
Z hlubin parkoviště se ozval dětský výkřik.
“Sošo,” zařval Dimitrij a vyrazil z auta ven. Uviděl svou malou holčičku, jak vyběhla z tmavé dodávky. Jeden z maskovaných mužů po ní stačil dravě chmátnout a chytl ji za rukáv. Děvče se vyvlíklo z bundičky, kterou muž svíral mezi prsty a běželo dál směrem k otci.
“Sošenko, utíkej pryč,” řval z plných plic Samidov a vytáhl pistoli. Vystřelil na muže před sebou, který se mu postavil do cesty. Nic, chlap se jen zapotácel. Vesta! Blesklo mu hlavou. Dimitrij zamířil výš, do obličeje. Chlap se okamžitě zhroutil.
Soša se zastavila a zírala na mrtvolu před sebou. Zastřelený muž ležel na půli cesty od otce. Civěla mrtvému na rozpáranou kuklu, ze které zatím vytekla kaluž krve.
“Pryč, utíkej pryč,” řval na dceru. Nevnímala ho, nevnímala ani kulky, které práskaly vedle ní. Stála na místě přikovaná hrůzou, neschopná odtrhnout vytřeštěné oči od muže, kterého zabil její otec.
Samidov za sebou uslyšel další výstřel a za ním další. Obrátil se a uviděl Kvasinskeho pálit jednu ránu za druhou. Jedna z nich byla úspěšná. Smetla dalšího protivníka. To Vadima povzbudilo k další akci. Vyměnil zásobník a mačkal spoušť jak smyslů zbavený. Jen obrovský vztek a touha pozabíjet všechny ty parchanty, kteří ho chtěli sejmout. Přestřelka nabírala na kadenci. Dimitrij se vrhl k autu, aby se kryl před střelami, které se nemilosrdně provrtávaly plechem karosérie. Ozval se hluk brokovnice. Bouře kulek prorazila přední kapotu a vykonala své dílo v součástkách motoru. Z pozasloupu vyskočil další z pětice maskovaných mužů. Popadl stojící Sošu a chtěl ji použít jako štít před sebou. Konečně začala vnímat vše, co se kolem ní dělo.
“Já je zabiju,” řval Kvasinsky a složil dalšího útočníka, “všechny je zabiju.”
Znovu se ozval dětský výkřik.
“Sošo,” Dimitrij se vztyčil ze svého úkrytu, aby viděl, co se stalo. Nastavil tak nechráněnou hruď kulce. Prohnul se pod náporem střely. Už několikrát byl postřelený, ale teď to bylo jiné. Přísahal by, že uslyšel praskání vlastních kostí. Šlo to někam do žeber, odhadoval. Kolena se mu podlomila. Těžce klesl k zemi. Ještě jednou zmáčkl spoušť, bez přesného míření. Jen tak nazdařbůh někam k hlavě únosce.
Soša ze všech sil kousla svého věznitele do ruky. Drtila holou kůži svými dětskými zoubky pevně dokud neucítila na jazyku jeho nasládlou krev. Muž zařval bolestí, ale nepustil ji. Přehodil si ji do druhé ruky, ve které měl brokovnici. To byla chyba, kterou už neměl čas si uvědomit. Dimitrijova střela mu prolétla krkem, přeťala tepnu. Bylo pozdě na cokoli. Proud tepla mu rázem zalil hrdlo. Pustil dítě a chytl se dlaněmi za krk ve snaze zpomalit valící se lavinu krve. Teď mu bylo všechno jedno, nechtěl zemřít. Soša chtěla běžet k otci, ale bála se neustávající střelby. Schoulila se k zemi a rukami si objala hlavu, jako by ji měly ochránit před kulkama. Viděla svého otce, jak leží u auta. Vypadal hrůzostrašně, samá krev. Nečekaně přišel tvrdý náraz. Hekla pod jeho sílou. Neznámá tíha ji drtila k zemi. Vedle havy jí klesla zraněná ruka muže, kterého před tím do krve pokousala. To on ji zavalil svým tělem. Měla pocit, že se nemůže ani hnout pod téměř metrákovou váhou umírajícího. Do jejích šatiček se vpíjela teplá krev. Do očí se jí draly slzy. Palba přestala. Sofie se snažila vysoukat ze svého vězení. V uších jí hučelo. Napjala se a všechny zbývající síly použila, aby se vysoukala ven. Odsunula těžkou nehybnou mužskou ruku a tvrdošíjně se plazila na svobodu. Konečně vyprostila i nohy. S úlevou padla na znak. Hlavou se přitom uhodila o pažbu zbraně, kterou majitel upustil. Přepadla ji paralyzující únava.
“Jsou mrtvý?” Pronesl kdosi a parkovištěm se nesla ozvěna jeho hlasu.
“Myslím, že jo,” odpověděl druhý hlas.
“Raději se přesvědčíme,” navrhl první a společně se vydali k limuzíně.
“Ta kurvička Slavka s Gregorem raději utekli, co?” řekl první a přistoupil k dožívajícímu tělu řidiče.
„Zbabělci, nechali si ujít ten triumfální konec jejich zrady.”
“Tenhle zhasne každou chvílí,” muž kopl Dimitrije. Zranění na jeho těle vypadala hrozně. Černý rolák, který měl na sobě, byl prošpikovaný a lačně nasával tekoucí krev. Oba zabijáci ostražitě přešli k zadním dveřím auta. Vadim Anatolijevič také ležel na zemi. Zraněnou rukou se přidržoval sedadla se světlým koženým polstrováním potřísněným cákancemi krve. Tvář měl zkřivenou a zuby zaťaté. Dýchal pomalu a s obtížemi. Chrčel a cítil každé své zranění tak bolestivě, jako ještě nikdy. Když je uviděl, pokusil se natáhnout pro svou pistoli, která mu vypadla z postřelené ruky na zem.
“Tenhle už taky nevydrží dlouho,” poznamenal jeden z nich posměšně a odkopl Kvasinského zbraň daleko od jeho natahujících se prstů. Pistole se zastavila až o pneumatiku o tři auta dál.
“Tak co, Kvasinsky?” Kopl do něj zamaskovaný muž.
“Přestaneš konečně dělat našemu šéfovi problémy?”
“A která prašivá sabaka vás poslala?” zachroptěl Kvasinsky.
Muž se podíval na svého druha.
“Vlodimir Miškin,” uchichtl se škodolibě.
“Ještě žije. Doraž ho Vasjo a nevykecávej se,” napomenul ho druhý muž. Byl očividně dost rozladěný.
Vasja automaticky sáhl do pouzdra v podpaží. Téměř současně mu hlavou probleskla scéna, kdy zbraň vztekle odhodil, když zjistil, že má prázdný zásobník.
“Spaka!” Zaklel a váhavě se podíval na svého společníka.
“Říkal jsem ti, abys tohle nedělal!” Procedil zlostně mezi zuby.
“Nemůžu za to, je to prostě zvyk,” bránil se Vasja.
“Jednou tě to bude stát krk. Uhni, udělám to sám,” zavrčel nevrle. Naklonil se a přiložil ústí své zbraně do středu Vadimova čela. Pod vlněnou maskou se nehezky ušklíbl.
“A pozdravuj na věčnosti,” dodal sladce.
Zmáčkl spoušť. Kvasinsky nehodlal před svou smrtí zavírat oči a už vůbec neměl v úmyslu škemrat o život. Čekal až padne poslední rána, která to všechno ukončí. Nic se však nestalo. Zabiják se ještě několikrát pokusil stisknout spoušť, ale ta se nepohnula ani o milimetr.
“Sakra, zaseklo se to. Zkurvený bulharský šmejdy. Já vždycky říkal, že nejlepší je starý dobrý Makarov. Máš štěstí. Ale ne nadlouho,” prohodil směrem ke Kvasinskému.
“Uděláme si přestávku?” poznamenal Kvasinsky jízlivě, pak se rozkašlal.
“Šéfovi by se nelíbila nedodělaná práce. Dojdi pro jinou bouchačku,” nařídil svému kumpánovi.
“Nebo ne, zpestříme si to,” zarazil ho, ještě než vykročil.
“Už dlouho jsem nikoho nezmlátil. Vyndáme z auta ty obušky. Když má ještě chuť vtipkovat, tak mu trochu upravíme úsměv. Co ty na to?”
“No jasně,” přikývl druhý nadšeně. Pohledem zhodnotil situaci, “ten už nám neuteče,” řekl posměšně a pro jistotu do něj ještě jednou pořádně kopl. Kvasinsky zaťal zuby a zkroutil obličej do křečovité grimasy.
Vzdálili se.
Vadim se přes veškerou bolest snažil pohnout. Musel nějak využít podivuhodnou souhru náhod. Nemotorně zatápal okolo sebe, ale nenahmatal nic, čím by se mohl bránit. Zklamaně vydechl.
Takhle nechtěl zemřít, nemohl! Ne on!
Ten hajzl Miškin, měl se ho zbavit dřív, něž posílil své pozice! Pomyslel si v duchu.
Pokusil se vstát, ale bylo to marné. Zranění mu to nedovolila. Oba muži, kteří ho chtěli dobít, se vraceli. Slyšel jejich kroky, jak se rychle přibližují. Pak ale za sebou uslyšel i jiné, pomalé a váhavé. Lehce klapaly po betonové zemi.
Vedle Vadima Anatolijeviče se objevila malá postavička dívenky. Soša ho váhavě obešla. Všiml si, že byla od hlavy až k patě zlitá krví. Popošla k němu blíž a přičapla si do dřepu. Oči měla rozevřené dokořán.
Podívala se na svého otce. Ležel tváří k zemi a jeho hlava se opírala o Kvasinského zraněnou nohu.
Pohladila otce po vlasech a na dlani jí zůstala rudá skvrna.
“Tatínku, ty spíš,” pronesla témeř neslyšně a zadívala se na Vadima.
“Strýčku, tatínek spí?” zeptala se znovu.
Její pohled byl nepřítomný a prázdný.
“Hele, to je ta malá holka.” ozvalo se za děvčátkem.
“Musíme ji taky zabít, je moc velká na to, aby mlčela.”
“Neblbni, je to jen malá holka, nemůže jí být víc než deset.”
“Ne, je to svědek a svědky je třeba oddělat.”
Soša se obrátila. Zadívala se na ty dva tak, až zbledli. Pak se zase otočila na Kvasinského a vztáhla k němu ruku.
Kvasinsky se okamžitě chopil příležitosti. Než se oba muži nadáli, mířil na ně Makarovem ráže 9 mm, který mu Sofie podala.
“Ne,” vykřikl jeden z nich zděšeně. Druhý už neměl čas cokoli říct. Záblesky dvou, rychle po sobě jdoucích výstřelů, osvětlily přítmí parkoviště. Jejich ozvěna se nesla stále hlouběji do prostoru. Pak nastalo mrtvolné ticho.
|
|
|
