Bolest se zavrtala pod mou peřinu

a z noci rozhodla se každou vteřinu

patřičně dát mi vychutnat.

Jo, je to mrcha, přesto mám ji rád,

konečně si mě někdo v lůžku všímá.

A chytrá je, má pěkně za ušima,

připomíná mi, že i když tvrdě hraje,

proti té tvé jak nula nicotná je,

nestojí za slovo, já jenom přelít přes řidítka,

ty musíš nemoc plácnout přes klepítka,

nemoc tak zákeřnou, že ani vidět není,

když se jak do tance

dá do bujení.

Ne, bolest spravedlivě i mě žmoulá v hubě,

abych se mohl trochu cítit

s tebou na palubě.

A navíc netuší, že poslala´s mi zpátky

proti ní silné protilátky,

když jsem ti líčil z ordinace,

jak pokračuje chirurgova práce,

že asi rána do kosti

mu dělá velké starosti,

řekla jsi: „janku, málo toho máme?!“

Máme, ne mám,

to množné číslo my

je medicínou nad všemi

a proto klidně,

nejsem přece sám,

bolesti v náruči

usínám!