Oči z manéže

Když jsem byl hříbě, pásl jsem se v horách
na Šumavě, je tam pěkná vonná tráva.
Říkali mi "malý" , mockrát ucítil jsem v nozdrách
kousek chleba, jak mi sedlák dává.

S větrem po lukách jsem létal
a cval můj stále pevně sílil,
až jednou, než nás sedlák ze stájí ráno vyhnal
uviděl jsem prvé toho snědého muže,
který si mne pak navždy koupil.

U cirkusu nebylo zle, hned od na počátku,
po pár dnech začali mne učit různým věcem,
učil jsem se rád … jen když jsem zklamal,
kdos zatahal za oprátku
- oprátka mi řezala, bývalo to horší než-li švihnutí bičem !

Stal se ze mne učený velký valach,
považovali si mne a já byl tomu rád,
snad moc učil jsem se snad, neb na strach
z věcí všedních jsem za mládí nepřemýšlel
a toliko si už nechtěl
jako malé hříbě hrát.

Vše, čemu jsem se naučil, mne svázalo,
prohlédl jsem, co je dobro a co zlo, co má jaký třpyt,
… tenkrát na Šumavě se jinak obilí vlnilo,
k odpočinku stačilo jen se chvíli nadechnout té vůně lip … a bylo líp … !

Jsem šťastný, avšak v korydóru
cirkusové manéže, svázán tím, čemu jsem se naučil,
svázán sám sebou, neb jsem začal stoupat na horu,
na horu Poznání a úpatí té hory, kam jsem se teď otočil
a shlédl, neslo název Úpatí absolutního štěstí.