Tak jako noc minulou, dnes opile se trousím,
do uličky posetmělé chtě nechtě už musím.
Hemeless jeden otrhaný u popelnic sedí,
upřeně a do ničeho bez myšlenek hledí.
,,Nemáš pěťák?“ na mě sahá,
rukou v kost a chladem vraha.
,,Nemám nech mě, sám dřu bídu,“
odseknu, když blíže přijdu.
Nemusím mu přece říkat, že peněz trochu mám,
nemusí přec nikdo vědět, že utratím je sám.
,,Takovýhle boty, a to zlato, tebe že nouze kojí?!“
,,Já jsem student dědo a to hodně stojí.“
Rozejdu se znovu, stařík lehne, víčka složí,
ulice se v ticho noří.
Však strach mnou drze prochází,
že snad kdos mě doprovází…
Stíny tak děsivé tvoří lampy svítící,
sem tam se ozve přidušený vřískot
a cosi děsivé je cítit blízko.
Rychle se otočím - támhle se blýsklo!
Stojím sám v kaluži, voda do bot přijde snáz,
vědra potu lijí na mne a na záda ženou mráz.
Tu kdes v dáli, tupý náraz tichých kroků
ostřím oči, vteřiny jsou delší roků.
To jen kočka, pomyslím si v duchu,
když pak další výkřiky derou se mi k uchu.
Ohlížím se, blednu, rozejdu se znovu,
ať uniknu rychleji, tomuhle na mě honu.
Spěchám chůzí strnulou, s křečemi
a z kalužin na nohy voda proudem teče mi.
Nic z toho nevnímám, kéž bych byl už pryč,
ve strachu a nemaje koně ani bič.
Další kroky myši ztiší,
napnu uši, když je slyším,
rozsvítí se náhle jedno z mnoha světel,
leč na nikoho nemají moje oči zřetel.
Vidět za mnou mnoho není,
jen tam běs a hrůza pění.
Trochu se uklidním, jen kousek mám domů,
v kapse ostrý nůž a velké svaly k tomu.
Když však znovu na patě,
otočím se – proklatě!!
Kohos vidím, můj strach za sbírá,
nahou čepel v drápech svírá.
,,Kdo jsi?!!“ křiknu. Cosi vzduch rozčeří,
hladkou ocel neomylně do břicha mi svěří.
Najednou tam ležím v kalužině tváří,
to už mi krev na kůži smrtihlava ztváří.
A přetěžké kamení propadá mou hrudí,
až na duši děravou u srdce mě studí.
Nemůžu vstát, čísi ruka v kapse mojí,
černé vlny kolem rojí.
Rychlejší těch prvních, slyším kroky nové,
začínám chápat. Moje tělo plave,
topí se ve vlnách černých a usínám,
pro pár peněz. Svůj osud proklínám.
| 
