|
Hanácké epopej
V dědině Cholině bela a je hospoda.
Dobré deň! Abe bel. všeci se tam zdravijó,
za stolem sedijó a od probozeni do spani lijó,
krátké deň a dlóhá noc,
onaveni hanaci mužó ešče moc.
V první mocny deň Tonek nemeslel a pivo velel.
Tož se rozhompe a na zachod de.
Včil se vraci a montérke mu zdobi hlést.
Malá sviňa, žádné bék.
A všici sa osmivajó, a na hlésta fóká.
No, Miruna se štyrkama a velkó prdeló ož ho vize,
lepši než televize. Schové ho Tonine a pivo si vel! Miruna toká.
V temném koutě na lavici pevně dubové
sedí malá básnička,
nožičku přes nožku,
shrnutou, pruhovanou ponožku,
rozhlíží se poočku,
celičká samotince ztracená,
nehanácká, neplná, nechtěná a toužebná.
Malá zelená-
v lokále u stolu sama sebou uctěná.
A hanaci porad chlastajó!
Odkudsi přišli marně volající poutníci,
zešmajdaně si umazaně sedli
a plodně romantický klevet vedli:
Má oči?
Má, můžeš se vpíjet.
Má vlasy?
Má, můžeš ji hladit.
Má rty?
Má, růž jí můžeš slíbat.
Má ňadra?
Má, bradavky jí ztopoříš.
Má jazyk?
Má, s ním bude tvůj bojovat.
Ta bude má.
A hanaci porad chlastajó!
Maličká básnička se zavrtí vlhkostí.
Poutníci volají marně dál.
V Africe je hladomor.
Monika a Ríša řeší srdce bol.
Voda klidně teče.
A hanaci porad chlastajó.
| 
