„Dobrý večer, Michale,“řekla jsem tomu muži z deseti centimetrů. Jeho vodnaté oči mě vyvedly z omylu, také strniště pod nosem a na bradě, zkrocené do knírku a nárysu vousu podél čelistí rytířů ze 17. století.

Počítáno na vteřiny jsem prohrála, modré oči, plavající v alkoholu,  a rty pevně sevřené, zamítly. Nepoznal mě.

Nevadí. Vím, že čekáme na stejné metro na Můstku B, směr Palmovka, poslední vagón.

Fajn, říkám si, oba jsme popití, kdo jiný, než lidé „pod vlivem“ se poznají.

Přestupovala jsem práh otevřených dveří vagónu metra, které dokáží useknout hlavičku růže, s myšlenkami zpátky. Byl starý mládenec žijící s matkou. Byl malý, úsporný, a napoleonský komplex si vybral svou daň, jakož i soužití s matkou. Ani dýmka to nemohla vylepšit. Měl umíněné rysy, vtělující se do výrazného nosu a brady, ostatek byl konvenční. Musel být.

Usedám na polstrovanou lavici a zaznamenávám, že si sedá naproti mně. Zprvu na mě hledí, nevěřícně. Pod vousy se usmívám. Dovolil mi říkat „Michale“ až po dvou letech. Stříhali jsme zády k sobě noviny, on, muž na prahu stáří, vzdělávající se, zapisující si své sny do připraveného notýsku se záložní tužkou. Já, pětadvacet, čtoucí vše, krom červené knihovny, sny dávno přijaté za součást života.

Metro se rozdrkotá k další stanici. Eva Jurinová má ještě minutu čas na hlášení další stanice. Neměli jsme nic, než svou intelektualitu. On už skoro rezignoval, ale ještě drápkem visel na médiích, coby doteku obecného dění. Já, ještě vzdálena rezignaci, teprve lapající otevřenými ústy vše, co se kde šustne.

Zamiloval se do mne až poté, co jsem se ho dotkla. Ach, mnoho žen to zná. A některé s tím operují. Jenomže dotyk, vážení, to je zodpovědnost! Kapišto? Nebo jste nečetli Malého prince. Ostříhala jsem ho, jo, namísto hodiny noční směny čtení a vystřihování novin, jsem vzala nůžky roubené prachem papíru, a vjížděla mu prsty do vlasů, úsporně rozmístěných, a zkracovala jsem je. Hlava, hlava je středem našeho rozumu i emocí. A komu bylo dvacet a je mu teď dalších –cet, ví, že to mohl cítit, ale rozumem nepobral. Vzal nůžky a stříhal, když bylo třeba.

Rozevřela jsem knihu. Pořád ji nosím. Kdybych si dala inzerát na seznámení, bude poznávacím znamením kniha. (Jo, záložní znamení je papoušek na hlavě. Jednak jsem to někde četla, jednak mi to připadá zábavné, a jednak jsem schopna to udělat.) Periferním viděním jsem znamenala, že na mě upřeně civí. Nebyl tak opilý. Tedy, měl v tom praxi, chlastal notně už tehdy, před sedmi lety. Láhev s becherovkou si schovával na pánském záchodě, tak nějak docela blbě u posledního umyvadla. Dnes postupně předvedl výstup s roztroušenými rukavicemi, překoceným kufříkem a rovnáním kravaty. Ta mě zarazila. Kurnik, tu nenosil. Intelektuálové s dýmkou ji fakt nepotřebují.

Sklonila jsem hlavu k čtení, které jsem nevnímala, dávajíc mu čas.

Bylo to kouzelné. Přijít na noční směnu, kdy vás ve vázičce čekala planá růže, krev jí jen ukapávala z lístků. Co na tom, že ji trhal na blízkém pomníku studentky, zastřelené v roce 68 spřátelenými vojsky. Bylo jí 20. Líbilo by se jí dostávat každý den růži. Nelíbilo by se jí, kdyby je někdo řezal potají z jejího pomníku. Občas jsem cestou kolem něj přejela prsty po čerstvém zářezu po chybějícím květu. A nikdy jsem mu neřekla, že vím.

(Vsuvka pro ty, kteří se zeptají Proč. Protože, do prdele, jste-li okouzleni, nepátrejte po příčině. Jasný? A že po ní pátrám já, to je moje věc. A že si to nechám pro sebe, to byste mohli pochopit. Ne? Tak si už přečtěte toho Malého prince!)

Ten pomník byl v ústí ulice, kde sídlil Úřad vlády. A tam se policie činí. Byla jsem svědkem toho, kdy projíždějící patrola vyhnala prostitutku, která, znalá poznávacích značek, bystře usoudila, že je to dobrá lajna k odchycení kunčafta, ale, chudinka, neznajíc místopisu, nedošlo jí, že bude do hodiny vyhnána. A on tam byl, ten pomník, zašlý, ale ne úplně, déšť, hojný na smogový pražský spad, ho dostatečně očistil. Ta dívka už nikoho nezajímá, policii vůbec ne. Nevím, jak se ta dívka jmenuje....

Polovina cesty. Vzhlédnu, protože vím, oba víme, že Palmovka, uzel cesty trasy B na konečnou, je na blízku. Dívá se na mne. Kufřík pevně třímajíc v pravé ruce, uzel kravaty doráží na ohryzek, vousy jaksi zježené. Poznal mě. Ale.... stydí se. A možná by mi i něco řekl, ale je toho mnoho. Sedm let, to máte jako v té pohádce o sedmi krkravcích, že jo. Nyní jsem to já, kdo drží knihu jako pomocnou ruku a dívám se upřeně na něj. Dotkne se mě pohledem a okamžitě, ostentativně, zamíří pohled na druhou stranu. V intervalech jím zabloudí směrem ke mně, a okamžitě ho usměrní do rázem oblíbeného koutu vagónu.

Stále se usmívám pod vousy.

Měli jsme dva konflikty. První byl, když jsme se v novinách dočetli, že jeden český herec byl obviněn ze sexuálního zneužití. Konstatoval: „Dobře mu tak.“ V tom bylo všechno. Jeho 20 let navíc, pocit jedince z davu, sorry, neukojenost, a taková ta Novácká přejícnost. Vedli jsme hodinovou diskusi o presumci neviny. Myslím, že souhlasil, protože už byl unaven.

Druhý konflikt.... No, nelehce se mi o tom hovoří. Možná bych měla být pyšná na to, že se kvůli mně chtěl někdo zabít. Skočit z Nuseláku, těch 40 a něco metrů na beton. Ne, nikdy se mi to nestalo. Myslím být v roli „kvůli-té-mrše“, pro kterou je, bez ohledu na míru mrchovství, šokující jen poprvé. Nějak nepočítal s tím, že sebevraždy považuji za volovinu. Věrna svému založení jsem mu sebevraždu znechutila.

A stejně mi tehdy došlo, a to je možná středem tohoto vyprávění, že setkání s kýmkoliv, není dobré brát na lehkou váhu. Ať už někoho směrujete na správnou ulici ve vašem městě, ať už říkáte, že na tomto kameni opravdu sedával Buddha, nebo jste hlásáte, že Cikány je třeba do hajzlu ale pořádně usměrnit. (No dobrá, nebo jste lidé, kteří pláčí nad týranými pejsky.) Na lehkou váhu používám čistě kvůli vám. Protože ono to tak vlastně má být. Lehkost či těžkost je jen v naší hlavě. :-)

Michal byl pro mne epizodou, které jsem se dotkla, potkala, a čas šel dál.

Metro zpomaluje. Blíží se stanice Palmovka. On nejeví známky vystupování, což každý, metraznající člověk, odhadne. Přisedla jsem k němu, políbila ho na tvář a krátce pohladila ten kočírovaný vous na tváři.

Nedalo mi, ohlédnout se do okna odjíždějícího vlaku. Seděl, rozevřený jako květina v poledne, zanedbávajíc kufřík.

Na eskalátorech mě napadlo: Co když šlo jen o vnější extrémní podobu? Šmarjá, holka, ty jsi obtěžovala úplně cizího chlapa. Ne-Michal, ne-minulost, ne-dotek-za-minulostí. Aha. Hm. No. Ehm.

Našla bych jméno spisovatele / malíře / myslitele či vůdce, který říká, že neumíme-li žít život v okamžicích, nepoznáme celek. Nechtělo se mi to hledat, i když by podepření citátem znělo lépe; cítila jsem, v rámci základního vzdělání, učinit třetí z učených důležitostí písemného elaborátu, a sice Závěr. Neumím ještě dost psát, protože jinak bych nemusela tohle říkat. Ale vy umíte dost číst, abyste si udělali náhled.

Howgh.