Z prózy, která většinou proběhne plaše kolem, nějak ji nestíhám čtenou vnímat, mě vysloveně dostal(a?) Black se Ztrácím tě. Emotivní a ďábelsky vypointované - prostě jsem na to skočil. Díky.
    Teď rovnou sprdnu negentlemansky ty hulváty, co se po celou dobu hlasitě bavili za dveřmi sálu. I průměrně inteligentní člověk si všimne, že dveře netěsní, navíc u baru je místa víc než dost. Nechtěl jsem, sedě až u pódia, jít kecaly napomenout. Přiznám se, že jsem myslel, že tam, jako už jednou, stojí SShane se svou pověstnou stájí kobylek a že mu to vytmavím o přestávce, ale mýlil jsem se. Nebyl tam. Omlouvám se mu.
    Divadlo Kyvadlo se mi zprvu jevilo jako samoúčelná pohybová improvizace, ale ztvárnění několika příběhů z řad posluchačů bylo více než zajímavé a zejména poslední příběh o zlomené růži a kováři a Ferlingettim stojí za pochvalu. Nevěřil bych, že se dá něco takového udělat. Některé nápady se sice přímo nabízely, ale to spíš ty popisné, co bych dokázal třeba i já. To hlavní, dotvoření samotného příběhu, to se dalo než obdivovat.
    Skupina Karí uzavřela literární večer. Bubenice mě zaujala už tím, že se posílila před vystoupením půlkou(!) rohlíku a asi půldeci vody. Skupina má zajímavé texty, dobré zpěváky, kolísavé muzikanty (tréma) a byla, aspoň v místě, kde jsem seděl, postižena špatným nazvučením.