Milující žena trochu mučení od manžela překousne?

Petra Procházková: Frišta. Nakladatelství Lidové noviny 2004. Románová prvotina.

„Některé feministky, které tam přijíždějí s pocitem, že budou bojovat za jejich práva, jsou komické. Hučí do nich, aby se mužům vzepřely. Přitom ony mají ty chlapy stejně rády jako my. Dokonce i ty svoje.“ To řekla v roce 2002 o afgánských ženách Petra Procházková. A přesně taková je situace vypravěčky románu Herry, Tádžičky žijící už desátým rokem v Afgánistánu. I ona čelí na americkém humanitárním středisku, kam chodí po podzimu 2001 pomáhat, nepochopení ze strany feministky Heidi– a rozhodně se nenechá Heidiným přesvědčováním jen tak ovlivnit. Přestože afgánské normy chování poznala až jako dospělá (do Kábulu se přivdala po vystudování vysoké školy v Moskvě), během svého manželství je přijala za své a netouží je měnit.

Herra žila po svatbě jako každá jiná Afgánka – v době vlády Talibanu to znamenalo zdržovat se  převážně doma. Protože Herra nemá děti, o které by se starala, nemá ani práci. Vaří, tloustne, poslouchá manžela a jeho matku a přitom pozorně sleduje vztahy ve veliké protitalibánské rodině. Americká vojenská intervence se tu zpočátku projeví pozitivně – muži rozhodnou, že patnáctiletá Heřina neteř půjde poprvé do školy. Přesto nelze ani po uvolnění poměrů mluvit o rovnoprávnosti. Ženy nemají dovoleno svobodně se pohybovat venku (bez svolení manžela může Herra  maximálně na trh, a to v burce a v doprovodu tchyně), ani být přítomné cizím návštěvám (ty sledují tajně, namačkané ve vedlejší místnosti). Muži nahánějí ženám hrůzu - strach ze svého Nazira přiznává Herra už na prvních stránkách. Podrobuje se manželovým příkazům a zákazům a více či méně úzkostlivě předchází všemu, co by mohlo cholerika Nazira rozzlobit. Když v tom shodou neovlivnitelných okolností neuspěje, tiše a bez slůvka protestu trpí noční mužovo týrání. Každodenní urážky musí snášet zvlášť potom, co se nechala zaměstnat – a to přestože ji k tomu sama rodina vybídla, aby se vyřešila nedobrá finační situace. Přes všechny tyto problémy Herra tvrdí, že svého muže miluje a že je až na krátké periody přesvědčená, že „jsem se vdala, jak jsem nejlépe mohla“. Vysvětlení této spokojenosti, které se zdá být nasnadě, se nakonec ukáže jako snad opodstatněné, ale nikoliv dostatečné: i pokud má Herra neuvědomělé masochistické touhy a drsnost pro ni dodává manželovi na atraktivitě, podstata jejich podivného šťastně-nešťastného soužití v tom netkví. Jaké kouzlo to tedy působí, že Herra dokáže tak velkoryse odpouštět krutost na ní páchanou, a to bez pocitu hořkosti a touhy po omluvě?

Nazir

Herra sama k tomu říká: „Mávla neohrabaně dvakrát rukama, aby projevila solidaritu, a v tu chvíli vešel můj muž do dveří. Měl ruce plné balíků a na tváři ten úsměv dítěte, které krapet přerostlo, kvůli kterému jsem se na něj nezlobila, ani když dělal věci, co mě hodně bolely.“ Heřin vztah k manželovi se skládá ze strachu, zamilovanosti, všeobjímajícího pochopení a soucitu. Neuvěřitelně empatická manželka si dokáže dobře odůvodnit každý Nazirův agresivní projev, spolu se svou bolestí cítí i tu jeho. Hned první její posvatební „provinění“ bylo pro Nazira bolestivé přímo tělesně – aby bylo prostěradlo patřičně potřísněné, zranil se ženich na stehně a svou krev pak vydával za Heřinu. „Mě to bolí víc než tebe,“ upozorňuje Nazir protektorsky,  když v noci na své ženě zkouší mučení naučené v protitalibánských partyzánských jednotkách. A dokonce i bije způsobem „jakoby zraňoval sám sebe“.

Herra věří, že ji manžel miluje a jeho zákazy a tresty jsou prostě jen projevem slabosti, strachu z její ztráty – tímto způsobem tedy násilí s  láskou přímo souvisí.  „Prostě ji muselo přitahovat, že by ji někdo miloval tak, že by ji snad i seřezal,“ myslí si o Heidi. Přes značnou nedůvěryhodnost této úvahy to vypadá, že Nazir má Herru skutečně svým způsobem rád – třeba proto, že si odmítá přivést druhou ženu, přestože je Herra zřejmě neplodná. Na několika místech románu vypravěčka naznačuje, že s manželem občas zažívají i chvíle vzájemnosti a štěstí. V některých případech se z nich stávají spojenci kamuflující projevy evropské „uvolněnosti“ Heřiných mravů – například se Nazir nechává oslovovat něžnými mileneckými jmény, i když jen v ruštině, aby snad ostatní tuto necudnost nepostřehli. Nesymetrický vztah, v němž žena má strach z mužových pěstí a muž z toho, že svou ženu ztratí, drží pevně jako helvétská víra. V Heřině a Nazirově případě jej ještě podporuje pouto vzájemného pochopení a erotické přitažlivosti.

Kaiz

Jiné důvody k násilnému chování má Nazirův švagr Kaiz. Tomu manželka Frišta, stejně oslnivě krásná jako její bratr, slouží jako živý hromosvod. Pokud se Kaize něco dotkne, odnese to Frišta fyzicky. Ani ona nehlesne, když je s mužem zavřená v jedné místnosti a nechává si dvě hodiny pálit cigaretami hrdlo. Herra se Heidi dušuje, že taková krutost není  v Afgánistánu normální – přesto se Frišty před Kaizem nezastane. Neudělá to tentokrát ani Nazir, i když ten občas vystupuje jako sestřin ochránce („Jako obvykle jsme dělali, že se nás tohle vůbec netýká“). Celá rodina Kaize odsuzuje a příležitostně proti němu vystoupí – všichni zároveň uznávají, že se Frišta nemůže nechat rozvést, protože děti by podle afgánského zákona zůstaly muži.

Empatická Herra má pochopení dokonce i pro švagra: „Kaiz se zarazil, pustl chlapce a dal si hlavu do dlaní. Rozjeli jsme se a já se neudržela. Pohladila jsem Kaize po hlavě. Ani se nehnul, ale cítit to musel. Jak dobře mu bylo za Talibů, které tak nenáviděl, ale kteří mu jeho ženu a dceru nesvlékali z burky. Kaiz se do nového světa, jako mnoho dalších, vůbec nehodil. A tak jsem ho pohladila na znamení, že je mi ho líto, protože ten život, to neustálé ponižování, které ho čeká, mu opravdu nezávidím. Můj muž zahlédl ten neopatrný pohyb v zrcátku a mně se udělalo špatně od žaludku. Pak jsem se ale trochu naklonila a viděla jsem, že můj skvělý manžel se smutně, moc smutně usmívá a mrká na mne pravým okem.“ Hned co přijedou domů, zavře se Kaiz s Frištou v pokoji a začne své ponížení léčit.

Štěstí

„Pokud člověk zapomněl na nějaké ty vášně, na chuť na prasečí ocásek a na ambice líbit se i jiným mužům, než jen tomu svému, musel být v afgánské rodině nevýslovně šťastný,“ vysvětluje Herra čtenářům. Vzhledem k celému jejímu příběhu to ale vypadá, že je třeba rezignovat i na jiné věci – třeba na potřebu vrátit ránu nebo alespoň po ní hrdě zvednout hlavu. S prostou touhou žít v rovnocenném  manželství by tu žena na cestě za štěstím daleko nedošla.

Českému čtenáři se proto zdá neuvěřitelné, že by se lidská bytost žijící v takovém vztahu mohla cítit spokojená. „Muž je tady proto, aby ženu a své potomstvo chránil. Za tu ochranu, za to, že je ochoten položit za vás a vaše matky život, ho prostě musíte trošku víc respektovat, poslouchat a snažit se mu zpříjemnit ten čas, co je mu na našem světě vyměřen,“ mudruje Nazirův dědeček, „tajný kábulský feminista“, jak mu říká Herra. Role vdané ženy i pro něj spočívá ve službě a  podřízenosti manželovi, alespoň pokud jde o každodenní provoz. Podle psychologů Watzlawicka, Bavelasové a Jacksona (autory knihy Pragmatika v lidské komunikaci) není komplemetnátní vztah a priori horší než vztah symetrický. Zatímco v symetrii se jednotlivé činy partnerů odráží a časem tak může hrozit eskalace, v komplementární komunikaci jeden partner doplňuje druhého, takže větším nebezpečím je v tomto případě rigidita. Herra se vzdala pokusu o symetrii – své jednání přizpůsobuje manželovým požadavkům. Její poslušnost ale neplyne primárně ze strachu, což ji činí jako člověka svobodnější – vždyť je s životem, jaký vede, vnitřně ztotožněná a víceméně spokojená. Příčinou její poslušnosti není ani nekritické zbožňování. Herra disponuje samostatným úsudkem a dokonce se zdá, že na svého muže hledí s větším klidem, odstupem a nadhledem, než on na ni. Ačkoli v činech zůstává podřízená, pochopení a velkorysost ji vynáší výš. Jakoby si říkala, že trocha toho týrání je nevyhnutelná a snesitelná daň za manželské štěstí, v jehož zájmu se ranám tiše podrobí. Kdyby protestovala, uvrhla by nejistého Nazira do ještě větší bezradnosti, do ještě většího strachu. Snad dokonce nechává se střízlivým rozmyslem manželovi čas, aby si na nové uspořádání žensko-mužské otázky pomalu zvykl.

Latifa

V roce 2001 vyšla ve Francii zpověď mladé Afgánky Latify, která s rodinou v témže roce emigrovala do Evropy. Latifa vzpomíná na život v Kábulu mezi lety 1996 a 2001. Je  zarážející, o kolik je Latifin svět přehlednější než Heřin. Talibánské pojetí ženských práv přišlo podle Latifiných slov do afgánské společnosti jako něco neorganického a pro všechny kromě přívrženců Talibanu také jako něco nepochopitelně krutého a nesmyslného, takže se podařilo prosadit jej jedině násilím. Latifa zuří, když si musí obléct čádor  - nikdy dřív by nevěřila, že něco tak absurdního na sebe vezme. Vývoj po talibánském převzetí moci zobrazuje jako strašlivou spirálu stupňovaného zla. Svědectvím dívky je čtenář otřesen, s pohledem zobrazených ženských obětí se může lehce ztotožnit.

Heřina výpověď působí úplně jinak. Vypráví o tom, jak se ani pokroková kábulská rodina nedokáže zvyků zavedených Talibanem zbavit. Jakoby naopak rovnoprávnost byla neorganická, jdoucí proti starým afgánským tradicím. Tady cítíme opravdovou kulturní odlišnost a nevíme si s ní rady.

Co chtějí afgánské ženy

„Seš tu proto, abys jim pomohla se vymanit z těch vašich debilních předpotopních tradic. A ty jim umíš dát jen adresu a poslat je pro pytel mouky,“ kritizuje Hiedi Herru. „Ty debilní předpotopní tradice vám ale já, Heidi, pomáhat měnit nebudu. Protože ony to vůbec nechtějí,“ odpoví jí Herra. Procházková sama diferencuje trochu víc: „Mají (o nás) podobnou představu jako muži. Hodně se diví, že i pro nás má rodina velkou hodnotu, když jsou rozvody tak samozřejmé. Ale dost se na ně ptají. Líbí se jim možnost, že by mohly odejít od manžela a měly přitom šanci nechat si děti. Jenže když pak uslyší, že u nás musí rozvedená žena pracovat, aby je uživila, tak jejich nadšení ochladne. Většina jich sice touží po tom, aby se společenská pravidla uvolnila, ale zas ne tolik.“ řekla v rozhovoru v roce 2004.

Literatura

Znepokojující Procházkové román je suverénně napsaná literatura, hodnotná nejen díky zmíněné provokující nejednoznačnosti v hodnocení vztahu, jehož součástí se stalo domácí násilí. Procházková dobře vládne jazykem, dovede ve vyprávění s napětím skloubit různá časová pásma, má cit pro vytvoření situace. Žádná z hlavních postav není příliš jednoduchá. Kromě Heidi, kterou autorka napsala jako celkem přehledný typ, zůstávají povahy  ostatních hrdinů otevřené až do konce. Zájem, který v nás vzbudí trpící Frišta, vyrovnaná Herra i celá afgánská situace nahlédnutá skrze jednu obyčejnou rodinu, je koneckonců ten největší přínos, jaký nám kniha mohla dát. A vzhledem ke kvalitě románu se není třeba nedostatku čtenářského zájmu obávat.