Václav Roman 

     Absolvovav rok v jeslích, tři ve školce, dalších devět na základní škole a šest na čtyřletém gymnáziu rozhodl jsem se pokračovat ve studiu na  škole vysoké  a to ekonomické  a to v Praze.

Na základě docela složitých rozřazovacích testů mě přijali na obor Hospodářská politika. Zajásal jsem, neboť mít jednou hospodu, byl vždycky můj velký sen.

1. září jsem byl ve škole sám. Rok co rok jsem si navykl, že právě toto datum je první den školy a najednou čára přes rozpočet. Po bouřlivé debatě s uklízečkou jsem to vzdal a odešel domů. Máma se divila, že jsem zpět tak rychle. Ani buchty, které mi na první školní den napekla, jsem nestačil sníst. Dokonce byly ještě teplé, jako by je z pece právě vytáhla.

Prázdniny se mi protáhly o tři týdny. Během této doby jsem se věnoval svému velkému koníčku a tím je chytání motýlů. Do mé sbírky přibyl po návštěvě parku na Žižkově babočka admirál a po návštěvě ostrova Žofina jeden takový černý motýlek s puntíky.

Na zdi jsem si škrtal čárky, odpočítával jsem tak, kdy nastane můj velký den. Konečně jsem škrtl poslední.

Sedm hodin ráno. Kohout v kuchyni zakokrhal a slípka snesla vajíčko. To spadlo rovnou na pánvičku, rozbilo se a začalo se smažit – máme to doma dobře vymyšleno.

Máma akorát cukrovala buchty: „Cukru, cukru, cukru….,“ povídala si s nimi. Čas od času k pekáči přiložila ucho a poslouchala, co jí buchty odpoví.

Když si mě všimla, vzala kus látky a zabalila mi pět makových buchet na cestu.

„A buď na učitele hodný.“

„Dobrá,“ odtušil jsem.

„A blbějším pomáhej.“

„Dobrá.“

Mezitím jsem se obouval.

„A při stycích používej kondom.“

„Dobrá,“ řekl jsem a byl pryč z bytu.

Dnes bylo před školou o poznání více lidí. Každý si s někým povídal, jen já nikoho neznal.

Přišlo mi to líto. Musím se rychle s někým seznámit, řekl jsem si a přistoupil jsem k dvěma ne zrovna značkově oděným klukům. Mým spolužákům, říkal jsem si.

„Nazdar, kluci….do školy, do školy?“

„Ne, vole. My jsme instalatéři,“ odsekl ten větší z nich. Tu jsem si uvědomil, že na sobě mají montérky. Zdvořile jsem se dělnické třídě omluvil a hledal jiný hlouček.

Všiml jsem si dvojice kluků a přišoural se k nim.

„Ahoj.“

„My se známe?“ měřili si mě pohledem.

Neznali jsme se, ale poté, co jsme se představili, tak jsme se už znali. Jmenovali se Petr a Pavel a mě vypadlo, který je který.

Povídali jsme si dlouho. Vždyť jsme se takovou dobu neviděli. Celých dvacet dva let.

„…a nějakou buchtu máš?“

Petr, nebo Pavel, hnal vodu na můj mlýn.

„Jasně. Mám jich pět. Dvě vám můžu dát,“ hned jsem se pochlubil a hned jsem taky vytáhl svůj tlumok. Každý dostal jednu, další jsem rozdrolil holubům, a zbylé dvě schoval na někdy příště.První hodina se blížila a my se přesunuli do školy.

Sáhl jsem do batohu pro přezůvky a divil se, že jsem jediný, kdo se přezouvá.

„Tady jsi na vysoký. Tady se nepřezouvá. To si zapiš za uši.“

Tak jsem si to tedy zapsal za uši. Ale přišlo mi to divné. Proč se poznámky zapisují za uši? Tam si přeci nevidím, takže mi to moc nepomůže.

Vzal jsem svoje přezůvky a hodil je do koše. A kde se vzala tu se vzala, naproti mně stála usměvavá blondýnka.

„Ahoj, nevíš, kde je učebna S402?“ otázala se mě ta sličná dívka.

Zapřemýšlel jsem. „Já…ehh…no. S402? Není to S jako sklep?“

„Ty jsi prvák, že jo?“

Přitakal jsem.

Potom se mi podívala do rozvrhu.

„To je skvělé, taky teď jdu na tuhle hodinu. Podívej. S402 - Obchodní styk.“

Skutečně. Bylo to tak.

Vzpomněl jsem si na radu mé matky.

„Styk? Počkej půjdu sehnat nějaké kondomy.“

A než jsem se znovu nadechl, dostal jsem facku a stál jsem na chodbě zase sám.

No nic. Podívám se trochu po mé nové škole. Do začátku obchodního styku zbývalo ještě patnáct minut.

Odskočil jsem si na záchod. Letmý pohled do zrcadla – levá tvář mi pěkně zčervenala. Ta holka taky nepochopí srandu. Děsný.

Podivil jsem se, že na VŠE nemají na záchodech pisoáry. Zamířil jsem k jedné z kabinek. Vzal jsem za kliku a…dveře byly zašprajclé...asi zpuchřely. Zabral jsem pořádně, naštěstí jsem jedl denně máminy buchty a tak jsem nebyl žádná houžvička. Něco prasklo a dveře se otevřely. Chtěl jsem vstoupit, ale nešlo to. Záchod nebyl prázdný. Seděla na něm ona usměvavá (tedy teď už spíš uplakaná) blondýna a vrhala po mě dost vražedné pohledy.

„Ty úchyle!“ a vystřelila jako šipka.

„To je toho, tak jsem si spletl dveře,“ bránil jsem se.

„To ti neprojde!“ a byla pryč.

Dneska to mám samej trapas, pomyslel jsem si. A to ještě nezačalo vyučování.

Zbývalo deset minut.

Bylo načase začít hledat místnost S402.

„Dobrý den, prosím vás, nevíte kde je místnost S402?“ otázal jsem se dvou chlápků na chodbě.

„Ne, vole. My jsme instalatéři,“ odsekl tentokrát ten menší z nich.

Jednou bych chtěl být taky instalatér. Vesele si instalatérovat, ale nejdřív musím dodělat školu.

Místnost S402 jsem našel doslova za pět minut dvanáct. Rozhlédl jsem se po třídě. Ona blondýnka tu ještě nebyla. Kdyby holka neutekla, mohla to stihnout včas.

Sedl jsem si do volné lavice. Pořádně mi vyhládlo – studium je dosti náročné.

Pět minut minulo a profesor stále nikde. Najednou se dveře otevřely a na jejich prahu stála usměvavá blondýnka. V ruce nějaké papíry.

Přivítal jsem ji se slovy„To je dost, že jsi taky dorazila!“

Usmála se na mě. „Musela jsem si ještě něco zařídit.“ A zamávala mi pod nosem nějakými papíry. Potom přešla ke katedře.

„Studenti, jsem Jana Solničková – někteří už mě znáte“ – mrkla po mě. Já ještě pořád nemohl strávit fakt, že jsem během pěti minut dvakrát naštval k nepříčetnosti svou profesorku.

„Než začneme, musíme se rozloučit s jedním z vás.“

Všechny pohledy padly na mě.

„To ja-ko já?“ vykoktal jsem.

„Ano,“ odtušila usměvavá blondýnka, „vy jste na této škole právě skončil.“

„To je divné. Psali, že je na pět let,“ divil jsem se s otevřenou pusou.

„To neřešte, prostě odejděte.“

Zvedl jsem se a nechápavě se sunul k východu.

„Nechcete někdo makové buchty, máma mě zabije, jestli je přitáhnu zpátky domu,“ otázal jsem se ode dveří.

„VEN!!!“

Tehdy mě tato odpověď na mou zdvořilou otázku naštvala, ale dnes už to beru s nadhledem.

A když se mě někdo zeptá, jaké mám vzdělání, s klidným svědomím odtuším, že vysokoškolské.

Vždyť jsem chodil na VŠE – sice jen pár minut, ale to už neříkám – každý nemusí vědět, jaký jsem génius.