V půl páté sraz s P. v 666ce. Tramvaj se zastavila před křižovatkou a čeká. Chlap naproti tobě čte noviny, dvě gymnazistky se při rozhovoru předhánějí, těžko říct v čem přesně, ale mluví nějak nepřirozeně. Chlap obrací list, netečně přitom pohlédne ven, zase se začte. Holky se zahihňají, tramvaj sebou trhne, rozjede se. 16:19. Na chodníku za sklem míjí krásná žena v krátké sukni a rozepnutém dlouhém kabátě dvě rozmlouvající babky. Před trafikou fronta. Kamenné domy, pak jeden prosklený, trochu zeleně, spusta nápisů v různých jazycích. Všechno ti najednou připadá nesourodé a bez souvislosti. To z nevyspání.

Trhnutí. Asi mikrospánek. P. se ti omlouvá: musím do sklepa pro brambory. Nic víc. Nebo si aspoň víc nepamatuješ. Sklep... nikdy tě to nenapadlo, ale musej mít v domě sklep. Na brambory třeba. Jejich tichá ulice, je slyšet každý přijíždějící auto. Poodhrnula závěs u okna: naši! Tehdy. –  Taková výmluva, pro brambory! Možná v Písku, ale tady? Určitě přijde.

Nohy té ženy před chvílí. P. je měla trochu do O. A Kristýna? Nechce se ti teď myslet na Kristýnu. Nějakej divnej pocit. – –

Nepřijde.

Bude mít kabát? Pomohl bys jí z něj (vdechnul bys chlad prosincového podvečera i teplo jejího těla), poodsunul bys židli. Koukala by, díky, jinak nic. Až těsně před rozloučením: Změnil ses, kdybys byl takovej už dřív... Ne, nic takového neřekne. A určitě nebude mít krátkou sukni.

Zastávka, chlap se zvedá, zamává to s ním, div nespadne na gymnazistky, který už delší dobu (uvědomíš si) mlčej, jedna si hryže rty. Postrkování sem a tam, jedni se tlačí ven, druzí dovnitř. Ty dvě stojej jak polena, ženská je musí odsunout, ztěžka dosedne a hlasitě vydechuje. Ve slunci se jí třpytí prošedlý vlasy a chlup na bradě.

Bude tam už čekat. Mrtvá. – – – To slovo se ozvalo v hlavě samo. Je to jen slovo, nic neznamená. Zvuk. Jako kus masa, když... Měla ráda.. eh.. má ráda poezii. Jednou jsi jí koupil Wolkera, tvářila se rozpačitě. To nevadí, že pro mě nic nemáš, já jen chtěl... Když konečně zavřela dveře a zmizela v tehdy ještě neprozkoumaných hlubinách jejich píseckého domu, bylo to vysvobození. Tvrdá žula schodiště, mráz – jako dneska, ale tenkrát byl sníh, šel jsi domů delší cestou, potemnělým liduprázdným parkem. Ráno mě tu najdou. Pozdě. S vypitou láhví v ruce. Viděl jsi jí, jak ti jde na pohřeb. Ale první láhev sis koupil mnohem, mnohem později. A místo pohřbu byla kocovina.

Tady už budeš vystupovat, ještě tenhle barák a.. ne ještě jeden. S dovolením. S dovolením. Jedna z holek se prodírá před tebou (rozloučily se se špatně skrývanou úlevou, dnes jim témata došla o zastávku dřív). Díváš se jí na zadek a zase si vzpomeneš na Kristýnu. Nezapomeň dojít do tý banky. Jo, neboj. Budeš se s P. muset rozejít už před šestou, jinak to nestihneš. A taky: čau brácha, hele, dneska odpoledne jsem byl kdyžtak u tebe, jo? Ale nic, nic, to ti řeknu jindy.

16:27.

Ta žena v sukni, představuješ si jí ve vytahanym bleděmodrym tričku, v šeru předsíně, mrkne na sebe do zrcadla a přihrábne si rozcuchaný vlasy. Nezapomeň dojít do tý banky. Nebo P. Všechno mohlo být jinak. A přece stejně.

Tak tys teda nakonec fakt přišel? řekne brácha. A ty, po dvou lahvových pivech: ty vole, já zapoměl dojít do banky! A po třetím, posledním: nevíš, jestli měli Klečkovi sklep?