Poznám to na tobě. Vážně. Vždycky ti zčervenají tváře, jako by byly podsvícený červánkem. A

jak jsi do tý doby vypadal jako Švéd, s těma modrejma očima a blond vlasy, tak takhle je na

tobě vždycky poznat, odkud seš.
   Obdivuju tě. Chce to odvahu, přijít k cizím dveřím, ostatně jako všechno. Ještě větší

odvahu musíš mít, abys zaklepal. I když v tomhle baráku, tomhle celku poskládaným z kousků

různejch národností, umí zaklepat každej. Dokonce i pozdravit umí každej, svým způsobem. Je

to takový oťukávání toho, jakým jazykem se pak budem dorozumívat. A když se neshodnem,

zůstanem u špatný angličtiny nebo ještě horší češtiny, ale vždycky to nějak jde, protože

musí.
   Sleduju tě, jak nerozhodně přešlapuješ na prahu a přemejšlím, co mi asi tak chceš říct. Po

schodech pořád někdo chodí, nahoru a dolů, jako by všichni měli spoustu práce a proto museli

spěchat, ale všichni víme, že žádnou nemaj a jestli pospíchaj, tak leda proto, že to líp

vypadá.
   Přemejšlím, že bych tě pozvala dál,ale přece jenom se ve dveřímch cejtím jistější, protože

se vždycky dají zabouchnout nebo se jima dá odejít. Když jsem ještě bydlela doma, věřila

jsem, že když na barák spadne bomba a já budu stát mezi dveřma, tak se mi nic nestane,

protože nebudu ani vevnitř, ani venku, a Bůh nebude vědět, jestli mám umřít vevnitř nebo

přežít venku. Pitomý, já vím, ale bylo mi třináct.
   Tak co? Stojíme tu už pěknou řádku minut a mlčíme. Konečně se trochu nadechneš, jakoby ze

mě, protože já se najednou nadechnout nemůžu. Čekám, co mi řekneš. Lidi tady nikdy neřeknou

nic zvláštního. Ale když to není nic zvláštního, tak proč s tím dělat takový cavyky?
   Stojím v bezpečí mezi dveřma a poslouchám, jak mi říkáš: "Poznám to na tobě. Vážně.

Vždycky zbledneš jak ranní měsíc. A jak jsem doteď věděl, odkud seš, s těma tmavejma vlasama

a bronzově opálenejma tvářema, co nikdy nevybledly, tak takhle mě umíš dokonale zmást!"