Byly jsme takhle jednou na Slapech, a protože nám počasí příliš nepřálo, velice jsme se nudily. Tohle nicnedělání nás ubíjelo. Možná právě to byl ten důvod, proč jsme se tenkrát v noci rozhodly, že se půjdeme projít po okolí. Byly jsme sice jenom tři, a ještě k tomu holky, avšak to nás nemohlo od naší noční procházky odradit. Právě to všudypřítomné riziko nás lákalo. A tak jsme se plni očekávání a s touhou po dobrodružství vypravily na cestu. S sebou jsme si vzaly jenom malou baterku a notné množství odvahy, která však byla pouze předstíraná.

     Rázným a odhodlaným krokem jsme vyšly vstříc temné noci. „Tak co, bojíte se,“ zeptala jsem se svých kamarádek, které tiše kráčely vedle mě. „No jasně, že ne,“ řekla Míla. Ne, já taky ne,“ odpověděla na mou otázku Aneta, ale její hlas se nepatrně třásl. Všechny jsme měly trochu strach, jenomže žádná z nás to nechtěla přiznat.

     Když jsme vybočily z cesty a zamířily do malého, ale strašidelně vyhlížejícího lesa, zaslechla jsem něčí kroky. Byla jsem naprosto přesvědčená, že jsou lidské, a že se pomalu blíží k nám. Při představě, kdo by se mohl v tuto noční hodinu plížit lesem, mě až zamrazilo. Před očima se mi střídaly všelijaké obrázky, jeden horší než druhý. Viděla jsem obrovského muže v černém kabátu a gumových holinkách, jak se k nám krůček po krůčku přibližuje. V ruce svírá nabroušenou sekeru, ze které odkapává ještě čerstvá krev. Ve tváři má fanatický výraz krvežíznivého vraha a v očích se mu zlostně blýská. Svým upřeným pohledem se mi vpíjí až hluboko do mého nitra. Jde pomalu a s ledovým klidem pořád blíž a blíž. Chová se jako naprogramovaný. Každý jeho pohyb, výraz v obličeji, všechno je přesně načasované. Každý záškub ve tváři je pečlivě propočítán, aby působil přesně jak má – děsivě a nevyhnutelně, jako smrt, která přijde záhy.

     Po chvíli jsem se konečně probrala ze svých hrozivých úvah. Byla jsem celá zpocená a ještě jsem se třásla. Ještě, že se mi to všechno jenom zdálo, říkala jsem si s úlevou. Jediný pohled na moje kamarádky, které se zatajeným dechem zíraly do nedalekého houští, mi prozradil, že ony to slyšely také. Ty přibližující se kroky lidských nohou, které náhle utichly. Opět mi naskočila husí kůže a pohlédla jsme skrz neproniknutelně černou tmu. Nezahlédla jsme však nic podezřelého, neviděla jsme vůbec nic. Baterka, kterou jsem ještě před chvílí křečovitě držela v ruce, teď ležela na zemi a už dávno nesvítila. Nevím jak dlouho jsme tam stály se zatajeným dechem, ale připadalo mi to jako nejdelší část mého promarněného života.     

     Ne, řekla jsem si. Dnes nehodlám zemřít. A jestli mám přijít o život, tak ne takhle. Proč mám stát uprostřed lesa a čekat na smrt? Někde se tu skrývá vrah a je jen otázkou času, než nás najde.“Utíkejte, honem pryč! Musíme běžet k chatě,“ zakřičela jsem. Vtom se k nám obrovskou rychlostí blíží ta osoba, která na nás číhala někde ve křoví. Ať už je to kdokoliv, rozhodně to nemíním zjišťovat. Utíkám, co mi síly stačí. Všude kolem jsou slyšet zběsilé kroky. Těžko říct, které patří mým kamarádkám, a které nebezpečnému psychopatovi. Všechny moje myšlenky se scvrkli v jedinou – musím přežít za každou cenu. Po vyčerpávající honičce lesem konečně vidím naší chatu. Bez váhání mířím dovnitř a rychle za sebou zabouchávám dveře. Vtom někdo bere za kliku. Pohotově ji uchopím. Sahám do kapsy pro klíče. Ruka se mi tak třese, že jsem je upustila na zem. Pomalu je zvedám. Nemůžu udržet ty zatracený dveře. Už otáčím klíčem a je to. Už se sem nikdo nedostane. Venku je slyšet zběsilé bušení na dveře a zoufalý křik. Těžce oddychuji a snažím se uklidnit, ale neúspěšně.

     Hlasité vřískání náhle přestalo. Všude bylo opět to děsivé ticho. Teď mě ovšem tlačilo v uších mnohem více. V odrazu zrcadla jsem spatřila stín, který se ubíral pryč někam do tmy. Několik minut jsem strnule stála a neodvažovala jsem se pohlédnout z okna. Když jsem se přeci jenom odhodlala podívat se ven, předčilo to moje nejhorší obavy. Na zemi v kaluži krve ležely moje nejlepší kamarádky. Byla jsem zoufalá a vystrašená k smrti. Nedokázala jsme vůbec o ničem uvažovat. Nebyla jsem schopná ani přemýšlet proč se to všechno stalo, a jestli na tom mám nějaký podíl viny. Vlastně mi to všechno zatím ani nedošlo. Neuvědomovala jsem si závažnost toho, co se stalo, dokonce ani to, že svoje kamarádky už nikdy neuvidím. Je to smutné, ale jediné co mě v té chvíli problesklo hlavou, byla jediná otázka. Stálo nám to noční dobrodružství za to, a nebo jsme se raději měli nechat dál ubíjet tou nudnou každodenností?