Po roce 1989 začal u nás obrovský rozmach muzikálu, ne však již výhradně jako produkce repertoárové, ale většinou uváděné seriálově a hlavně komerčně. Jeho centrem je u nás Praha. Při malé rekapitulaci posledních deseti let je poměrně zřetelné dělítko mezi třemi skupinami: 1. muzikál jako repertoárový titul, 2. muzikál uváděný převážně seriálově à la české poměry a 3. seriálově uváděný muzikál à la světové poměry. Do té první skupiny by se daly zařadit produkce Hudebního divadla v Karlíně či některé inscenace v ABC, do té druhé mimo jiné Jeptišky, Pěna dní, Krysař, Kráska a Zvíře a konečně do té třetí zahraniční muzikály Bídníci, Jesus Christ Superstar, Evita, Vlasy a dvě české novinky Dracula a Rusalka muzikál. Pro sledování fenoménu muzikál je zajímavý především posledně zmíněný druh.

S muzikálem začaly do našeho divadelnictví v posledních letech pronikat symptomy dlouho neznámé, typické pro divadelní komerci: obsazují se největší hvězdy české populární hudby, pořádají se velké konkurzy, zváni jsou inscenátoři zvučných jmen, vznikají nové (často netradiční) divadelní stánky, produkce provázejí nebývale agresivní a megalomanské kampaně, často záměrně zavádějící. U Draculy bylo např. potenciálnímu divákovi doporučováno, aby přišel co nejdříve, protože se muzikál bude uvádět jen čtvrt roku. Samozřejmě se dožil několika let. Kampaň Evity se zase tváří seriózně, když cituje z recenzí renomovaných deníků a odborných časopisů. Proč se zabývat faktem, že jde o citace vytržené z kontextu, přirozeně ty nejpozitivnější? Zcela originální kampaň prožil muzikál Rusalka. O jeho propagaci se postaral dobře živený “skandál” na téma “parazitování na krásné české opeře”. Jmenovatel většiny muzikálů (a všech muzikálů kategorie 3) je společný: peníze. Do inscenací se vrážejí astronomické sumy, dobře se zaopatří inscenátoři, producenti, muzikálové hvězdy, škodný však nezůstane ani nejposlednější sborista. A jak se to vše financuje? Právě zde se logicky nejlépe uvelebil pan sponzor. A co neuhradí on, dofinancuje divák. Proto dosahují ceny vstupenek částek několika set korun, což je srovnatelné s mnoha vskutku ojedinělými projekty zahraničních umělců v Praze, jakými byla např. hostování pop-skupin Rolling Stones, Pink Floyd, pop-hvězdy Michaela Jacksona, operních hvězd M. Caballé, Plácida Dominga, José Carrerase či baletních hvězd Michaila Baryšnikova nebo Maji Plisecké.

Na první pohled – soudě podle počtu produkcí – se muzikálům kategorie 3 daří velmi dobře. Jenomže ono to zas tak slavné není. Praha sice je miliónovou metropolí, k Brodwayi má však daleko. Český trh má poněkud jinou kapacitu než ten americký, lépe řečeno anglicky mluvící. Nejenže je nedostatek těch, kteří by se chodili na muzikály dívat, ale i těch (přes všemožnou proklamaci hudebnosti českého národa), kteří by v muzikálech účinkovali. Objevují se sice snahy rozšířit tento trh oběma směry, a to studováním muzikálů vedle české verze také v anglické jazykové mutaci (Dracula), ale i angažováním interpretů ze zahraničí (Bídníci). Muzikáloví producenti však jakoby si tento fakt neuvědomovali. Nasazovali v Praze i více produkcí najednou. A důsledek? Těch opravdu úspěšných muzikálů byla u nás jen hrstka, vlastně plná hlediště měli pouze Bídníci, Ježíš a Dracula, skomírá Evita, jepičí život měly Vlasy a ke svému skonu spěje zřejmě Rusalka muzikál. Řady těch, které vydělaly začínají být trumfovány těmi, které dospěly na pokraj krachu. To však nebrání producentům, aby na sezónu 1999/2000 u nás ohlásili 17 nových muzikálových projektů.