Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 28.11.
René
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Divadlo
 > Divadlo
 > Recenze
 > Zajímavosti
 > Dramata
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Balety na Křižíkově fontáně
Autor: Roman (Občasný) - publikováno 30.10.1999 (11:46:49), v časopise 30.10.1999
Balety na Křižíkově fontáně

Balety na Křižíkově fontáně

Stalo se již tradicí, že každé léto patří pražská atrakce Křižíkova fontána tak trochu i baletu. Dosud zde byly uvedeny celkem čtyři baletní inscenace. O té historicky první – Krásce a Netvorovi – jsem psal už před čtyřmi lety do Zpravodaje KPB č. 32. Tehdy šlo o poměrně nevídaný průšvih, pod nímž byl jako choreograf a režisér podepsán Jan Hartmann. Druhou a mnohem vydařenější premiéru - zkrácenou verzi Labutího jezera - vytvořil Vlastimil Harapes. Letos přibyly další dva tituly: Romeo a Julie Richarda Hese a Carmen Petra Šimka.

Na Krásku a Netvora raději rychle zapomenout, a proto přejdu hned k Labutímu jezeru, zatím asi nejúspěšnějšímu baletnímu titulu na fontáně. Produkce fontány vsadila na zvučný titul i na dostatečně známou mediální tvář inscenátora. Koneckonců, jde o správnou komerční úvahu. Vlastimil Harapes už předtím spolupracoval na režii Labutího jezera na scéně Státní opery Praha. Na fontáně se Harapes poměrně dobře vypořádal s atypickým prostředím. Nutnost časové redukce na cca 45 minut vyřešil vyškrtnutím prvního dějství a drtivé většiny tanců méně významných postav (ve druhém dějství nechal populární pas de quatre, ve třetím tanec nevěst). Tance národů ve třetím dějství metaforicky supluje v miniaturní zkratce pestře se osvětlující vodotrysk. Fontánová úprava se soustřeďuje na hlavní dějové momenty; škrty jsou radikální, ale až na malé výjimky citlivé. Hlavním specifikem Harapesovy verze je důsledné rozlišení postav Odetty – bílé labutě a Odilie – černé labutě. Každou představuje jiná tanečnice (dnes už je spíše výjimkou). Labutě – protivnice tak mohou vystupovat na scéně zároveň. Princovi sváděnému Odilií na přední scéně se zjevuje Odetta jako svědomí uprostřed fontány. Konfrontace vrcholí v závěrečném dějství, kde dochází k přímému střetu Odilie – tady partnerky Rudovouse – s Odettou hledanou zdrceným Princem. Trochu netradičně pojal Harapes finále, které je pohádkovým happyendem: svatbou Prince a Odetty.

Rizika netradičního prostředí zcela podcenil režisér a choreograf baletu Romeo a Julie Richard Hes. Shakespearův příběh odvyprávěl nevzrušivou choreografickou řečí, kterou doprovodil soundtrackem z nedávno uvedeného stejnojmenného filmu (v plesové scéně však neodolal a nechal zaznít působivému rytířskému tanci z Prokofjevova baletu). Zvukovou kulisu tak dělaly i filmové ruchy a útržky rozhovorů, do nichž asi třikrát vstoupily afektovaně přednesené repliky ze Shakespearova dramatu v češtině. Výsledkem byl místy nesourodý a často pro choreografickou inspiraci “hluchý” zvukový doprovod. Útržky filmových rozhovorů dokonce vedly choreografa až k banální vizualizaci slov pantomimickým pohybem.

Richard Hes se v Romeovi pokusil o aktualizaci inspirovanou též zmíněným filmem, a tím i přiblížení k svému modernímu pohybovému slovníku. Monteky oblékl do maskáčů (à la Bednárikův operní Romeo v Národním?), Kapulety do šviháckých převážně černých španělských kostýmů (Portorikánci z West Side Story?). Tím však režisérův výklad končí. Víme, kdo patří k jaké skupině. A jejich jednotliví členové? Ti už režiséra nezajímají. Postavy jsou bez psychologie, bez vývoje; většina jich je dokonce i obtížně identifikovatelná. Snad s výjimkou titulních hrdinů a pátera Lorenze jsem ostatní postavy poznal většinou až v nejvyhrocenějších situacích - Tybalta až když se na plese obořil na odhaleného Romea, Merkucia v okamžiku souboje s Tybaltem, Kapuleta dokonce až v samém finále, kdy nad mrtvými dětmi prozře (při plesové scéně nenapomíná Tybalta hrozícího odhalenému Romeovi Kapulet, ale Lorenzo!). Možná, že někde byl i Benvolio či Rosalinda. Nevím, nepoznal jsem je.

Členitý hrací prostor také není pro režiséra problémem; neláme si příliš hlavu nad umisťováním dějišť jednotlivých obrazů. Příkladem je finále, kdy je nejdříve domněle mrtvá Julie přenesena Lorenzem z předního jeviště – Juliiny ložnice k zadnímu rohu fontány – hrobka a v zápětí Romeo přenáší Julii zpět na přední jeviště (režisér by si měl ujasnit, jestli je Julie pohřbena v hrobce nebo v ložnici! – nebo že by upomínka na dispozice alžbětinského jeviště?).

Shakespearův Romeo nabízí několik nosných témat, na nichž se dá stavět inscenace. Pětačtyřicetiminutový limit přímo hraje do karet tématu časové tísně dramatu – stupňující se spěch koncentrující všechny události syžetu do pouhých čtyř dnů. Richard Hes však krátí bez vzruchů. Z tragédie tak vyprchávají veškeré emoce, a to i přes zřejmou snahu tanečníků role prožívat. Ba co hůř. Místy, např. když Romeo honí Tybalta s revolverem a poté do něj jako v béčkové televizní krimi vyprázdní zásobník, vyznívá tragický příběh až legračně.

Zatím asi nejšťastnější režijní metodu zvolil Petr Šimek v Carmen. Paradoxně totiž ignoroval prostorové dispozice fontány a stavěl inscenaci jakoby pro kukátkovou scénu. Zřejmě vycházel ze své starší Carmen, kterou dělal v Karlíně pro UNO. Fontána je zde převážně “jen” efektním scénografickým pozadím. Dobrým předpokladem byl už výběr díla. Šimek použil oblíbenou suitu Ščedrina – Bizeta, do níž zasahoval jen minimálně. Nemusel násilně krátit, dělal balet na hudbu k tomuto účelu určenou. Téměř veškerou akci soustředil na přední jeviště (výjimkou byl efektní tanec Carmen uprostřed fontány). Odpadly tak všechny ty hluché přesuny po bocích fontány i akce za ní u pavilonku. Menší rozměry předního jeviště se staly devizou, zhušťující temperamentní dění do malého prostoru. Režisér se pokusil i o osobitý výklad díla (v českých baletních vodách příjemné překvapení). Carmen nechápe jako přelétavou svůdnici hazardující s životy jiných i s životem svým, ale jako ženu sice temperamentnější a vášnivou, která je však při řešení dilematu mezi dvěma muži křehkou a zranitelnou. Tedy žádná heroina, ale nešťastná dívka neschopná zvolit. Teprve přílišná žárlivost Josého ji vede k rozhodnutí (ne však zcela jednoznačnému) pro Escamillia. Do příběhu zasahuje ještě dívka v bílých šatech – patrně Micaela vypůjčená z Bizetovy opery, v jednom okamžiku připomíná i protivnici Carmen z tabákové fabriky, s níž se porvala. Ta je zpočátku Josého přítelkyní, o nic méně temperamentní než Carmen. José tedy nevolí temperament místo unylosti. Také on stále osciluje mezi oběma ženami, rozhoduje se sice nakonec pro Carmen, ani toto rozhodnutí však není jednoznačné. Šimkova Carmen je tak překvapivě tragédií hlavní hrdinky a tato tragédie spočívá v neschopnosti udělat zásadní rozhodnutí. Vražda Carmen je tak spíše fatálním vyvrcholením této nejistoty. Šimkův výklad bortí zažité konvence inscenování Bizetovy opery, Ščedrinova-Bizetova baletu, jde i proti Meriméově předloze. Ukazuje trochu jiný příběh, který však účinkuje. Proč ne.

Závěrem pár slov o interpretační stránce shlédnutých představení. V Romeu a Julii se představili až na výjimku (Mário Čermák) členové skupiny UNO (oficiálně snad už neexistující). Richard Hes se k nim tentokrát zachoval macešsky a party, jež jim nabídl, jen ztěží mohli uspokojit jejich požadavky, ať už choreografické nebo v psychologii – výkladu postav. Přesto vložili do svých rolí mnohé; v úlohách titulních se představili Kateřina Stryková a Jan Bursa. Rovněž v Carmen vystoupili téměř výhradně členové skupiny UNO. Onou výjimkou byl opět Mário Čermák, který se představil v roli Dona Josého a očividně se v ní charakterově zabydlel. Byl též patný jeho mírný technický náskok před některými členy skupiny UNO. Kristýna Kloubková v titulní úloze zaujala především důkladným vykreslením režisérem dané charakteristiky postavy – byla Carmen až tragicky nerozhodnou. Jan Bursa jako Escamillio měl potřebnou údernost a graciézní napětí, Micaela Kateřiny Tesařové zcela duchu režijního záměru nebyla unylou dívenkou, ale plnokrevnou Španělkou. Labutí jezero bylo oproti tomu takřka výhradně záležitostí členů baletu Národního divadla. Většina tančila role, jež má v repertoáru i na scéně Státní opery Praha. Není proto asi třeba přibližovat výkony Keiko Sakamoto v Odettě, Jiřího Jelínka jako Prince nebo Luboše Hajna coby Rudovouse. Jediným překvapením byla v úloze Odilie Zuzana Parmová, která se na jaře stala dvojnásobnou maminkou. Křehká tanečnice přesvědčila, že dokáže být nejen éterickou vílou (jako např. v Giselle), ale i temperamentní, záludnou a nepřejícnou postavou typu černé labutě.

Návštěva baletů na Křižíkově fontáně je vždy tak trochu sázkou do loterie. Dosud uvedené inscenace jako by totiž vystihovaly popěvek “jednou dole, jednou nahoře”. Třebaže však jde o neskrytou komerci, doporučuji příští léto některý balet navštívit, zejména pokud se nezvýší zatím ještě docela přijatelné vstupné kolem 150,- Kč.

(přetištěno ze Zpravodaje KPB)



Poznámky k tomuto příspěvku
Čtenář - 2.7.2005 > aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaabbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbbnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,..........................//////////////////////////////???????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXxxxxxxxxxxxxxxx
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)   Nepublikovat mimo Totem.cz  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter