Poison Spider Mesa Trail

Masiv jedovatého pavouka (Poison Spider Mesa) leží východně od Moabu a vystupuje vysoko nad řeku Colorado, jejíž břehy kopíruje. Trail, který po části masivu vede, je nejlehčí z trojice nejtěžších. Spolu s cestami zvanými Moab Rim Trail a Golden Spike Trail se stal legendou Amerického fourwheelingu a místem, kde stovky odvážných znovu a znovu pokoušejí štěstěnu. K absolvování těchto tankodromů potřebujete nejen speciálně upraveného džípa, ale i notnou dávku štěstí a dobré kamarády. Jak spolehlivé zdroje uvádějí - jen každý třetí modifikovaný offroad projede trail bez vážnějšího poškození.

Třetí den v Moabu se nám Poison Spider Mesa Trail stal osudným. Dinosauří stopy nedaleko začátku trailu byla jen záminka, proč se v končinách masivu černých vdov motat. A opravdu, jako by měla ta zatracená cesta magickou přitažlivost, otisky dinosauřích tlapiček jsme zkontrolovali takřka ještě za jízdy a pospíchali objevovat trail. Na průzkum jsme se vydali po svých. Po krátkých serpentinkách se před námi objevila pískovcová soutěska a v pozadí se rýsovaly nízké hladké skalky oblých tvarů, které se v těchto končinách nazývají Slickrock, Hladká skála. Na zemi šutry pokryté pískem. Už v té chvíli bylo jasné, že tu nejsme naposledy. Zevrubnější zkoumání však ukázalo, že s Cherokeem nemáme nárok. Bobík byl příliš nízký a dlouhý. Trochu smutně jsme se vraceli ten den zpátky a přemýšleli, co všechno budeme muset vyškrtat z původních plánů, abychom si mohli najmout speciálně upravené auto.

Nakonec toho nebylo tak moc. Finanční bilance se ukázala býti slušnou a my jsme si jedno chladné, slunečné, pondělní ráno přijeli do renomované Moabské půjčovny pro modifikovaného Wranglera. Půjčovna Slickrock 4x4 na North Main třídě nejde přehlédnout, tak velký je totiž kontrast zaprášené, špinavé kanceláře a obrovských, nablýskaných, pečlivě opečovávaných offroadů vystavených na zastřešeném dvoře. Pán-obsluha působil dojmem bezdomovce, stejně tak jako jeho smradlavý, milý psíček. Zaplatili jsme asi sto padesát dolarů (což činí pronájem auta na dvacet čtyři hodin, pojištění, které se nevztahuje takřka na nic a daň), dali všanc pantátovu kreditku (podepíšete prázdný účet a v případě, že se s autem něco stane, půjčovna si to strhne), podepsali tisíc papírů a zkonzultovali se starým pánem náš plán. Zněl jednoduše - Poison Spider Mesa Trail. Starý pán říkal: “To je dobrý plán, trail je krásný a náročný, ale pojedete-li opatrně, s tímto autem jej zvládnete. Trasa je značena malými bílými autíčky nastříkanými přímo na skále, pevně se jich držte. Na vyhlídce na kraji masivu se trail okruhem vrací zpět, přestože se zdá, že cesta pokračuje. V žádném případě tou cestou nejezděte, začíná tam velmi těžký Golden Spike Trail, kde byste auto zničili a sami zemřeli. (Ani se neusmál. Nebylo proč.) Jedete sami, je pondělí, pravděpodobně by se vám nepodařilo přivolat pomoc. Vezměte si s sebou dost vody, buďte opatrní a přeju vám krásný výlet. A hlavně nejezděte na Golden Spike!” Sbalili jsme mapu, podrbali psíka, zamkli Cherokeeho a nasedli do pro dnešek našeho auta. Wrangler měl podlahu metr dvacet nad zemí, plátěnou střechu, odnímatelné dveře, které jsme okamžitě odňali, a přístrojovku (stejně jako celý interiér) pokrytou centimetrovou vrstvou načervenalého prachu. Na první otočení klíčkem se motor rozburácel, Pán-obsluha nám přátelsky pokynul a dobrodružství začalo.

Z Moabu jsme se vydali po stodevadesátjedničce na sever a po šesti mílích odbočili do leva na silničku 279, která kopíruje pravý břeh Colorada a po několika mílích staví u Dinosauřích stop a začátku Poison Spider Mesa Trailu. Wrangler se svými širokými gumami na silnici plaval, pročež jsme byli rádi, že asfalt teď pár hodin neuvidíme. Jinak se zdál jako spolehlivé bojové vozidlo. Zařadili jsme 4x4 a krátce po deváté začal malý “Tank” zdolávat první metry trailu.Vyjeli jsme serpentinky a ocitli se ve skalní bráně. To, co bychom s naším Cherokeem nikdy nepřejeli, zdolával Tančík s neuvěřitelnou lehkostí až se nám vzrušením tajil dech. Měli jsme pocit, že téměř metrové balvany, kterými byla cesta prozatím dlážděna, už nemůžou být větší. Po pár metrech se cesta narovnala a až na nějaké drobnosti vyhladila, jakoby ty první chvíle jen zkoušela co vydržíme. Napravo se vynořily fantasticky šmouhovaté červeno-hnědé kopečky tvarem připomínající želví krunýře. Z průvodce jsme se dozvěděli, že se jmenují Navajo Sandstone, tedy Pískovec Navahů.

Trail vedl asi míli podél bobků Navajo Sandstone a občas jsme si všimli stop po gumách, jak si nějaký blázen jen tak z čiré radosti vyjel na kopeček a sjel (či spadl - to nikdo neví) dolů. Paradoxně to nebylo nic mírného, jak se zdálo zezdola. Později jsme to zkoušeli také a úhel, pod kterým se bobek zdvihal z písku mohl mít okolo pětačtyřiceti stupňů. Cesta nebyla nijak náročná, vlastně nebyla vůbec náročná, až to svádělo k myšlence, že Američani jsou přecitlivělí a kvůli jednomu těžkému místu se mohou zbláznit.

Po další míli trail vstoupil do písečného, stinného kaňonu, kde kličkoval mezi rozházenými dvoumetrovými skalkami. Trošičku, ale opravdu jen trošičku to místo připomínalo Tiské stěny na severu Čech. Tady jsme také zařadili redukci a netušili, že ji pro příštích pár desítek minut nevyřadíme. Písek byl místy dost hluboký, nejhlubší samozřejmě v místě, kde se vyjíždělo do tři čtvrtě metrových točitých schodů vedoucích k výjezdu z kaňonu. V kompaktní skále pak cesta pokračovala širokou římsou do úzké štěrbiny a škrábala se stále výš. Vysoký práh poznamenaný stovkami špatných řidičů nás definitivně vynesl na nejvyšší hladinu masivu a dál cesta vedla nízkým křovinatým porostem a kaktusy po sluncem rozpálených Navažských vršcích pokropených oválnými, černými kamínky. Na horizontu po pravé straně se objevilo pohoří La Sal a před ním ostré skalky lemující protější břeh Colorada.

Před polednem jsme stanuli na kraji masivu a hluboko pod námi se Moabským údolím klikatila stužka Colorada. Odtud jsme se měli začít vracet. Naše horší “my” se však rozhodlo, že prozkoumáme ještě kousíček zakázané země Golden Spike Trailu, jen tak k prvnímu těžkému místu, abychom věděli, o čem Zlatý hřeb je. Do té doby, než nás zdravý rozum obrátil zpět, to nebylo o moc těžší než to, co jsme dosud absolvovali. Cesta však nebyla značena žádnými autíčky na skále, dokonce nebylo ani jasné, kudy se vlastně jezdí a terén se stal tak nepřehledným, že byl veliký risk pouštět se dál.

Zpáteční cesta vedla maličkým okruhem přes obrovskou prohlubeň s písečnými dunami, kde jsme dlouho řádili a zkoušeli co Tank umí. Ve tři odpoledne jsme byli zpátky na parkovišti pod masivem a bylo nám líto vracet se do Moabu tak brzy. Vyrazili jsme dál po silnici podél Colorada s tím, že vyjedeme soutěskou Long Canyon (Dlouhý kaňon) zpátky na masiv, projedeme znovu Gemini Bridges Trail (Trail k mostům-blížencům) a odbočkou Trigger Road že se podíváme pod Blížence na indiánský palouček, co se nám tak líbil. Věděli jsme, že plán je trošku časově náročný, ale doufali jsme, že to stihneme. Okolo půl páté jsme byli u Blíženců, ale tentokrát jsme se nezdržovali a uháněli dál. Slunce už bylo nízko a šero po západu postupovalo velmi rychle. Po dvou mílích jsme odbočili na velmi hrbolatou Trigger Road, a protože světla valem ubývalo, rozhodli jsme se vrátit okruhem okolo osamělé skály Two Tortoise Rock (Dvě želvy) na Gemini Bridges Trail a horem pádem domů. Odbočka na Trigger Road ještě značená byla, ale další k Želvám jsme za nic na světě nemohli najít. V dálce se rýsovalo cosi, co při dobré vůli dvě želvy mohly být, a tak jsme k tomu při nejbližší možné příležitosti odbočili. Okolo Želv jsme se motali dlouhou chvíli ve snaze najít cestu, která tam podle mapy měla být. Jenže nebyla a nám došlo, že jsme asi zabloudili.

Když člověk zabloudí, nesmí se s tím smířit a nesmí zpanikařit, jinak umře. V Moabských skalách a pouštích to platí dvojnásob. Zkontrolovali jsme tedy zásoby vody, zjistili, že nemáme ani jeden spacák ba ani baterku, ale pozitivní se zdál fakt, že v nádrži zbývá více než třetina benzínu. Být to den blbec, neměli bychom určitě ani ten. Nasadili jsme dveře, navlékli se do zbylého oblečení, rozsvítili světla a nepříliš nadšeně se pustili jedinou cestou, která vedla na východ místo požadovaného severu. V příštích dvou mílích jsme nezaregistrovali ani náznak, že by se trail chtěl nějakým způsobem stočit naším směrem. Atmosféra v malinkém Wrangleru začala houstnout a řidiči nervozita také nepřidala. Stále jsme se snažili sledovat nejvíce požívanou trasu. Ovšem to, co jsme tím pádem byli nuceni překonávat jsme neviděli ani na Poison Spideru! Strach, že zmrzneme v poušti, že zničíme auto a zemřeme, že v nejlepším případě jen zruinujem otcovu Visu, stále rostl. Kamenný “stůl” jsme sjížděli v tranzu a při přejezdu skalnatého mostíku širokého “tak akorát” ve výšce pěti metrů nad zemí jsem měla pocit, že je všechno zlý sen. Most nás vyvedl na římsu masivu, která náhle prudce končila a zdálo se, že pod ní není už vůbec nic. Zastavili jsme a šli se podívat, kde jsme skončili a kde budou práchnivět naše kosti. Před námi byl nepravidelný, asi metrový skok, který se podle všeho dal sjet přes volně ložený šutr pod ním. Ale počkat, to už jsme někde viděli... Najednou se nám rozsvítilo! Bylo to místo, které už jsme si jednou prohlíželi, jenže tenkrát jsme přijeli s Cherokeem z druhé strany! Sláva, byli jsme zachráněni! Nacházeli jsme se právě kousek od konce Gemini Bridges Trailu (viz I. díl) a věděli kudy zpátky!

Zkrátím to...Nezbývalo nic jiného, než to šílené místo sjet. Trvalo to dlouho a stálo to spoustu nervů. V naprosté tmě rušené jen reflektory Wranglera jsem se snažila navigovat a se zatajeným dechem sledovala jak se kola džípu milimetr po milimetru odvalují a auto klesá. A povedlo se. Pak následoval sjezd z prudké skalky, písečná cesta ke křižovatce a pak už pohodová cesta k asfaltu. Do Moabu jsme se dostali v osm hodin večer a až daleko později nad mapou nám došlo, že za sebou máme víc než třetinu Golden Spiku... Kdyby tak Pán-obsluha věděl!

Kousíček za Moabem, tam kde začíná The Moab Slickrock Bike Trail, trasa ve skalách určená všem náročným vyznavačům horských kol, je místní rarita - skalní útvar podobný lvímu hřbetu. Je to oblý hřeben široký tři, vysoký patnáct a dlouhý asi sto padesát metrů. Na něm jsou dvě výrazné černé šmouhy, které se táhnou po celé jeho délce až na vrchol. Jsou od toho, jak offroady cestou dolů brzdí.

Naše působení v Moabu má svou historii. Před nástupem do letadla jsme si koupili Mladý svět, kde jsme našli článek o Moabu s fotografií Lions Backu se sjíždějícím džípem a celé naše pracovní i jiné snažení v USA jsme podřídili jednomu cíli. Vyjet a sjet Lví hřbet.

Nejdříve jsme se na něj vydrápali bez auta, abychom si pořádně prohlédli, na čem se možná zabijeme. V první, nejprudší části je nejsnazší šplhat po čtyřech. Pak se hřbet malinko pokládá, ale stále to je pořádný krpál. Uprostřed je poměrně hluboká rýha a obě poloviny jí vytvořené jsou nepravidelně vyduté, což působí velmi nestabilně. Nahoře je plošina, kde se auta otáčí a cesta dolů je v podstatě to samé. Místní tvrdili, že Lions Back je jen otázka pevné ruky a pevných nervů. Tak jsme se do toho dali.

Se zařazenou malou jedničkou se Bobíkova kola zahryzla do nejobtížnější části, a protože se vyjíždí z pískoviště, začala se protáčet. Slabší polovina (já) měla tendence zdrhnout, silnější polovina řekla “ne”, couvla, rozjela se znovu a když se kola začala protáčet podruhé, jednoduše šlápla na plyn. Bobík cuknul a jel. V tu chvíli jsme si oba připadali jak na blbém kolotoči. Neviditelná síla nás vmáčkla do sedaček, neviděli jsme pod kola, neviděli jsme kam jedeme, viděli jsme jen modrou oblohu a před sebou tušili cestu. Tento úsek, přestože kratičký, trval několik předlouhých okamžiků a během nich jsem nemyslela vůbec na nic, jen se křečovitě držela sedadla a čekala, jak to dopadne. Dopadlo to dobře. Jeli jsme stále ještě rovně a viděli kus hřbetu před haupnou. Odtrnulo mi a nevěděla jsem, jestli se mám radovat a smát nebo brečet. Pocity se během té spanilé jízdy nějak pomíchaly. Za pár okamžiků jsme byli nahoře a začali se otáčet. S dlouhým Cherokeem nic příjemného. Pomalu jsme zajeli k levé straně hřbetu, Bobík se maličko naklonil z kopce a couvli doprava. Znovu jsme zařadili jedničku, popojeli kolmo k okraji, zhoupli se dopředu, až jsme viděli zvědavce s vyvrácenými hlavami, zařadili zpátečku a naposledy couvli. Ze shora jsme viděli bikery na sousedícím Slickrock trailu, zastavující auta a mávající lidi. Bylo to fajn, ale čekala nás ještě cesta dolů. Oproti očekávání nebyla tak zlá, už jsme viděli kam jedem. Okolo Cherokeeho se začal šířit puch škvířícího se prachu z brzd. V závěrečném sjezdu se dostavil známý kolotočový pocit umocněný tím, že jsme nezírali do nebe, ale poněkud prozaičtěji do písku. Dojem, že spadneme na čumák, jsme už ale nebrali vážně. Pod kopcem se dostavil obvyklý pocit prázdnoty, když si člověk splní sen, nebo když se něco parádního chýlí ke konci. A my jsme věděli, že musíme odjet, ale definitivně jsme si slíbili, že tu nejsme naposled. Tak čau, Moabe.