|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ti, co odcházejí s lehkou duší (Zase jedna duše o tělo lehčí)
Rozloučit se se svými blízkými je jednou z nejtěžších životních situací, kterou si prošli a projdou mnozí z nás. Poslední sbohem, jak stojí na stuze smutečního věnce, dáváme v prostředí veskrze protkaném smutkem, barvou v odstínech šedi až černi a žulovým reliéfem. I v živých květinách pohasíná život před vstupem do krematoria. Pro někoho je těžké si představit jásající, tancem rozjařené procesí černochů, které se vrací z pohřbu svého milovaného člena rodiny. V asijských kulturách černou nahradí bílá, u domorodců je to tak přirozené, že mnohdy ani netruchlí. U nás se převážně obřadně pálí pozůstatky osob, co ještě nedávno byly součástí našeho příbuzenstva.
„V půl to začíná,“ pronese nedočkavě prateta Jarmila a svou nepřehlédnutelnou kyprou postavou zakryje dřevotřískové dveře. Zády se nic zlého netušíc opře o skleněnou výlohu z druhé strany zataženou černým sametovým závěsem. Ten se během několika vteřin rozevře a nechává nahlédnout pozůstalé do otevřené rakve. Chudák starý pán. S kolika předchůdci sdílí tuhle látkou vypolstrovanou schránu?
„Fujtajxl, to jsem se lekla,“ odskočí od skla Jarmila a po tváři se jí začnou řinout slzy. Je to smutný pohled, ale musí to být. Psychologové radí, aby se stesk po zemřelých neskrýval pod rouškou hrdinství typu ´chlapi přece nepláčou´. Proč by nemohli? Na druhou stranu není to povinnost. Neplatí zde přece pravidlo, že ten, kdo neuroní ani slzu, je viděn ostatními jako člověk bez nedostatku citu. Nebo ano? Nechme tedy truchlit každého po svém. A ne každý chce vidět trio ´hysterka, héérečka a alkoholik´.
Hysterka svým zarudlým pohledem mlčky obviňuje každého ze všech neúspěchů, co se jí v životě staly, včetně tohoto úmrtí.
Héérečka dramaticky vzlyká, pokyvuje hlavou a šumluje poslední vzkazy sobecky určené spíš sobě než nebožtíkovi.
Alkoholik apaticky klopí hlavu na stranu a tumpachově civí na smutečního řečníka. V téhle přehlídce emocí působí asi nejdůstojněji.
Ostatní pobrekávají a schovávají si svá tajemství někde uprostřed hlavy.
Žalozpěv s úryvky teskných árií se snáší nad hlavami směrem k věncům, svícím a přijíždějící zavřené rakvi. Křídla dveří se automaticky rozevírají jako opona na divadle. Je vůbec uvnitř? Probleskne hlavou. Zpěv zasloužilé pamětnice je protkán takovou účastí, až jednotlivé tóny znějí falešně. Řečník je profesionál každým coulem. Perfektní přirovnání, osobitý jazyk pohřebáků, přesný popis celého průběhu života člověka, kterého vůbec neznal. Jeho proslov kazí jen šepot hudebníků na balkoně. Od rána si v přestávkách mezi obřady nestihli říct všechno. A najednou přijde ten pocit, že už ho nikdy nevidíte. Slovo nikdy nemělo dosud ten pravý význam. Nikdy je zkrátka definitivum. Kus genetického materiálu, který máte v sobě nesmazatelně zapsaný, je pryč. A tak sedíte v lavici, rozum říká, život jde dál, jen bude jiný. Na chvíli se vás zmocní panika, že jednou se vaše duše bude dívat z druhé strany směrem k místu obsazené hysterkou, héérečkou a alkoholikem. Co jsme nestihli, už nestihneme. Co jsme stihli, se už nebude opakovat. Zůstanou jen vzpomínky, které odejdou s námi, až naše duše bude o tělo lehčí.
|
|
|
