|
Bílá tramvaj u nástupního ostrůvku
polyká letmé představy,
kouř z cigaret stoupá výš
a s ním nahoru se vznáší
nevyřčené otázky i nepopsaná tíseň.
Ptáci nezpívají, či nejsou slyšet
a lidé nemohou pro množství slov.
Jen kola aut dlažebním kostkám
zpívají svou zvláštní, hrbolatou píseň.
Cesta přes letenskou pláň není rovná
a ani s tyčkou, ty můj stromečku,
přímo vzhůru nedokážeš růst?
Jsou ti čtyři roky malé děvčátko,
ale bude ti čtrnáct, čtyřiadvacet
a bude ti víc,
slunci i dešti budeš nastavovat líc
a z drobounkých kvítečků,
které tady sbíráš,
možná jednou vyroste tvá láska.
Ale jenom možná, jenom snad.
Možná jinou píseň budou tvoje oči hrát,
jiný příběh tvoje srdce snít,
stejnou, jakou hrávala tvá máma
stejný, jako táta, dřív než začal pít.
Lidí na ostrůvku ubývá,
pivo na stolech dávno ztratilo svou pěnu
a hudba přestala hrát.
A smutno mi je jako nikdy.
Asi se člověk neměl příliš ptát.
| 
