|
Věnováno
Moje první láska se zítra vdává
Lámal jsem si hlavu, proč se brání pomoci
s kufrem beztak těžším
než co nosí uvnitř.
Po tolika zimách jsem
vše zanechal v plicních sklepeních
a poručil odpočívat u zavařenin
a samého dna své podstaty.
Asi ještě shání mouku
nebo prostírání
-- a mě už to moc nezajímá.
To by měl Kafka radost.
. . .
Příliš mnoho slunce
Já vím,
za chvíli jede vlak.
V myšlenkách
nějaký ten pátek zpět
odkládám na židli kabát.
Navzdory kecům o spirále
sedíme proti sobě
a mezi tím
je svět
. . .
Pohyb na tvém rameni
Řekl bych: doba je taková.
Uvidí nás klíčovou dírkou
- středobod vesmíru -
na kůži slepého koně.
Přetáhnu ti přes hlavu tričko
jako slunce přes léto
kdy se těla potí
a po zádech jde mráz.
A venku může dál padat sníh
na bezejmenná auta
Jen pohled z okna
a klíčovou dírkou
když… doba je taková.
. . .
Čtenář Dostojevského
Čtyři roční doby
nesly na ramenou rakev
a zamrzlá zem duněla pod jejich kroky.
V tom mrazivém únoru
říkali, ale nevím to jistě,
že uvnitř jsem byl já.
V černém a plstěném kabátě
jako má vina, má rakev.
Říkali
že to někdo vzdal
a andělé dnešní době nerozumí.
. . .
#1 (2002 – 2007)
V přetrvávajících reminiscencích
mě děsí problém vedlejších vět.
- a tak zatímco chodím spát neoholen
a ty mizíš za trsy dědových angreštů -
věřím, že přijdu
alespoň čárkám na kloub.
(Zahrada je velká, tajemná
…a už napořád stejná)
. . .
Na hotelu v Pardubicích
Na hotelu v cizím městě
přichoulím se k vlhké stěně
a potmě do ní vyryji siluetu ženy.
Až ráno vyklepu zpod nehtů omítku
bude hotová.
. . .
Kupuji lístek na tramvaj
Po dlouhé zimě vyrážím do ulic:
V hlavě
dva možné významy tvých vět
a před sebou začátek
co snad zkusím.
Při čekání na tramvaj
milenci pilují tanec
- snad tango -
a město voní,
snad že to myslí doopravdy.
Nastal čas hledět z okna
cítit jaro
a čas poznávat jen z lístků na tramvaj.
. . .
Finální scéna o půl páté brněnského času
Na Husově ulici je zase živo.
Čím více se blížím konci,
tím častěji střídám myšlenky
vydržet (je to težké, víš)
vzdát se (Kriste, nikdy!)
a jediné co vím, říkal už Santiago:
„Až zeslábne, chytí se do té nejděravější sítě“
Být při tom, je asi otázka života.
. . .
Vlaky napříč obdobími
Navzdory březnu
v té zahradě u trati
ještě neslezl sníh.
Každou zimu osiří od ptáčat
a tak jako vlaky co kolem zasyčí
i my se míjíme.
V našich zahradách jsme sami
a máme rádi slůvko možná.
| 
