Před několika lety To všem znělo jako rajská hudba. Novou vymoženost společnosti vlastnili pouze movití podnikatelé s fialovým sakem. Co do objemu To připomínalo spíše menší krabici od bot a rozsah také nestál za moc. Přesto To bylo nošeno okatě, aby se všem dokázalo, že tato novinka si našla uplatnění i v českých luzích a hájích. Ale jako všechno ostatní i Toto se vyvíjelo. Nejprve trh ovládla monopolní jediná společnost. S předpovídanou platností se změnil tvar, způsob využívání a dokonce i ten rozsah se zvětšil. I v populaci nastalo rozšíření, doteď osamocení podnikatelé se rozrostli o úspěšné ředitele, úředníky a v lepším případě i movitější občany. Natrvalo se nám To zabydlelo v našich životech.

Zanedlouho jsem byla i já nucena pod tlakem společnosti, svého image i přátel sáhnout do svého svědomí a vydobyt z něj alespoň náznak toho, že po Tom toužím nejvíce na celém světe.

I já jsem byla najednou vybavena do života další zkušenou radou, a to tou, že mobilní telefon není člověku ku škodě, nýbrž k užitku. Přehodnotila jsem svoje názory, umlčela svědomí a rozhodla se, že k této novince v mém životě budu přistupovat poctivě a s náležitou úctou. A stalo se. Můj mobilní telefon nezahálel. S pravidelnou měsíční periodou jsem ho zásobila novým a novým kreditem, částkou kolem drobné sumy tisíce korun. Nezaháleje jsem jej využívala ve dne v noci. S vědomím, že správný žurnalista, kterým jsem se celým svým studentským srdcem toužila stát, již tento zázrak budoucnosti využívá, jsem ho dokonce hrdě vystavovala na odiv všem okolo. Pocit důležitosti ve mně vzrůstal den za dnem.

Od svého nového druhého já, které za velmi krátkou dobou stalo nedílnou součástí mého života, jsem se nemohla ani na vteřinu odloučit. Usínala jsem s hlavou přitulenou ke kabelu od nabíječky a s pocitem, že moje spojení s okolním světem je navázáno i v tuto večerní a noční hodinu. Vstávala s nařízeným budíkem, kterým mě samozřejmě budil on, protože s tak libým zvukem jako je ranní TŮ TŮ je radost vstávat. Den jsem začínala rozesláním SMS zpráv, přečtením odpovědí, často i záporných, a obvoláním všech svých potenciálních informátorů. Nesčetněkrát se mi dostalo i zamítavé odpovědi, ale já se i přesto nevzdávala a již za hodinu, o půl šesté, jsem vše zkoušela znova. Zaplnila jsem svůj telefonní seznam důležitými i nedůležitými, ale pro všechen případ zapsanými čísly, která jsem alespoň jednou za den prozváněla. V očích svých přátel a společnosti jsem se stala nebezpečnou.

Že něco není v pořádku mi došlo až tehdy, když jsem byla ochotná za svůj malý zázrak položit i život. Nechybělo mnoho. Jak se už tak na světě stává, vždy se najde někdo, kdo vám něco závidí či nepřeje. Mě nepřálo štěstí. Svým trvalým zájmem o vše nové, protože pocit, že by mi unikla byť jediná novinka, jsem jednoho dne vytočila číslo nového informátora již po sté. Zaručeně mohu přísahat, že jeho nervy nebyla ani zbla tak v pořádku, jak se mi snažil dokázat. Zřejmě nebyl asi o aktuálním stavu věcí dokonale a náležitě informován, protože na můj zdvořilý dotaz neodpověděl. Pravým opakem se stala skutečnost, že na druhý den zazvonil on, ale ne již na můj mobilní telefon Ericsson C 25, ale na obyčejný drátový domovní zvonek a se slovy:”Dej ten krám sem!” se mi pokoušel zcizit můj komunikátor. Jelikož jsem však měla sluchátka, která jsem si koupila jako nadstandardní příslušenství, pevně připojená a náležitě dle návodu umístěná na uších, nezdařilo se mu to. Poté mě zapřísahal, ať jeho číslo zapomenu a smažu ze seznamu, abych mu tak umožnila dožít klidného stáří. Jeho prosby jsem po chvíli vyslyšela a on s viditelnou úlevou odešel.

Uběhl mi v tomto rušném leč příjemném životu den za dnem. Vybudoval jsem si dokonalou informační síť, spletenou z přátel, přátel přátel a z přátel přátel svých přátel. Uléhám po rušném dni nabitém shánění nových informací s pocitem dobře vykonané práce. V polospánku se přitulím ke chladné desce svého miláčka a ruku v ruce spolu odcházíme do říše snů. Ze sna mě vzbudí protivné drnčení. U ucha mi vřeští mobil, světélkuje a jakoby zlomyslně, v radosti, že narušil můj spánek, mě budí. Malátně, poloospale zvednu ruku a jedinou ranou umlčím ten vřeštící stroj. Který blbec by mi mohl volat ve čtyři hodiny ráno, napadne mě ještě.