Jednoho letního dne jsem seděla venku na lavičce. Po nějaké chvíli vidím, jak se ke mě blíží čtyři postavy. Když ke mě tyto osoby došly, poznala jsem že to jsou  moji kamarádi Martina, Milan, Markéta a Kája. Chvíli jsme mlčky seděli a nevěděli co dělat. Najednou se někomu rozsvítilo v hlavě a dotyčný navrhl, že bychom se mohli vydat do lesa.

"Ale co tam?"

"No přece půjdeme na houby.", řekl kdosi.

Než se tento návrh stačil uskutečnit, tak již mnoholetý jinoch Kája prohlásil, že s námi nepůjde, protože se v lese bojí. A tak jsme strašpitla nechali na lavičce a rázně jsme vykročili k lesu... Když jsme konečně došli do provoněného lesa, tak padl návrh, že by jsme se měli rozdělit. Jednohlasně se rozhodlo že my starší (tj. Martina a já) půjdeme do prava a ostatní dva do leva. Jenomže, jak se později ukázalo, nebylo toto rozhodnutí zrovna uvážené, protože Milan s Markétkou se v lese ještě moc nevyznali. Dali jsme jim sice píšťalku, abychom poznali ve kterých místech se asi pohybují, ale přesto ani toto nebylo bohužel stoprocentním řešením. Neustálé pískání jsme slyšely asi půl hodiny, ale potom náhle jako když utne - ticho! Po hodinovém, marném pokoušení se najít nějakou alespoň trochu jedlou houbu, nám začalo být ono ticho poněkud podezřelé. A tak jsme se rozhodly, že začneme volat. Hulákaly jsme sice jako na lesy, ale nebylo to nic platné. Po druzích jakoby se země slehla.

"Co teď?". otázala se vyděšená Martina.

"Půjdem je hledat.", odpověděla jsem.

Ztěží jsme se vydrápaly na nejvyšší strom v domění že ztracence někde uvidíme. Leč to bylo marné. Kolem dokola jen samé koruny borovic a smrků a přátelé nikde! Nešikovně jsme proto slezly dolů a pokračovaly v hledání druhů  v hlubokém lese. Po čase jsme narazily na mysliveckou pozorovatelnu. Zrychlily jsme krok abychom na ni vylezly a opět se porozhlédly po okolí. Když jsem byla konečně nahoře na konci žebříku, hrozně jsem se lekla. Na pozorovatelně dřímal sedící hajný. Opatrně jsem do něj píchla špendlíkem, který jsem právě převalovala na jazyku. Hajný vyskočil, zařval a vystřelil z nabité kulovnice. Následoval pád. Myslivc těžce dopadl na obrovské mraveniště, které bylo vybudované přímo pod pozorovatelnou. Zřejmě se mu několik obřích mravenců zakouslo do oněch míst, neboť vyběhl jako střelený, přestože nebyl. Myslivec prchnul neznámo kam.  Ani z "rozhledny" jsme přátele neviděly a tak jsme šly dál a dál lesem a volaly a volaly. Stále marně.  Když v tom...... jsme najednou zaslechly nám už známé slabé písknutí. Dobré dvě hodiny jsme šly tímto směrem, když jsme dorazily k takzvané Mrtvé louce. A co nevidíme................................Uprostřed sedí na velikém šedém kameni Markéta s Milanem a okolo nich se stahuje smečka hladových vyjících vlků!!

"Co teď??!"

Po čtvrt hodinovém přemýšlení jsem dostala geniální nápad. Podpáláme les, poté vlci jistě utečou. Jenomže nám v tom zabránila naše nešikovnost. Škrtla jsem poslední sirkou, ale i ta nám zhasla, jako všechny předešlé. Nakonec jsme vlky zahnaly kamením. Ostatně,  když nás vlci viděli, museli se nás leknout, protože jsme se cestou prodíraly vším, aby jsme neztratily zvuk píšťalky. Takže jsme byly celé, špinavé, potrhané, rozcuchané a umáčené, hotové bludičky. Všichni jsme byli moc rádi že jsme se zase ve zdraví sešli.  Zeptali jsme se dítek jaké houby našly. Milan se otočil a podal mi s nadšeným úsměvem svou rádiovku vekteré se vyjímaly dvě mochomůrky zelené a další tři drobnější prašivky, se slovy: "To bude smaženice." Posoudili jsme že by se houbičky mohly na něco hodit. Vydali jsme se k domovu. Šli jsme pomalým, pohřebním krokem a byli jsme šmutní, že jsme neukořistili nic pořádného k světu... Náhle jsme uviděli pod obrovským starým, zeleným dubem statného hříbka. Všichni jsme se na něj vrhli. A jak jsme se o něj přetahovali, tak jsme ho poněkud rozmačkali. Ale i to bylo dobře, řekli jsme si, že už ho alespoň nebudeme muset doma krájet.

     Když jsme došli domů, tak už se šeřilo. A tak skončil jeden krásný prázdninový den.