Kobylisy

„Někam bych jela. Třeba do Kobylis…“

chce tahle Veronika, o pár let starší než já,

co bydlí naproti přes ulici a chci si ji vzít.

„Ale to je daleko,“ bojím se, „jak pojedem

a co potom řekne maminka?“ Dilema na hřišti

před panelákem, který pak natřou narůžovo

a kam budu chodit kouřit, potrvá do chvíle,

než si znovu vzpomenu, jak to je daleko.

−−−

Končí Mahlerova první symfonie „Titan“. Sedím v nějaké druhé třetí řadě v přízemí Obecního domu a dívám se nahoru. Úplně vlevo na empoře sedí předkloněný prof. Kopelent a podpírá si hlavu, pootočenou trochu do strany. V otvoru zprava, kudy se k empoře chodí, sleduje blížící se happy end roztomilá slečna, která se usmívá směrem k pohlednému dirigentovi a k jeho malířským rukám. Představuji si něco v tom smyslu, že jde pouze o uvaděčku, která nemá co na práci, a tak už jenom čeká na konec představení. Secesní prohlubeň je však zároveň lóží princezny. – Tak střídám pohled na dva protiklady: prof. Kopelent vypadá skoro tragicky. Z jeho teskné sochy se dá číst, že už to dávno není a nebude. A slečna, celá rozesmátá, se dává strhnout břeskným vírem, protože tentokrát to skutečně dopadlo dobře.

pak nějaké dávnější zbytky...