|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
O životě se říká, že je jako koloběh vody. Člověk se narodí, spadne kapka. Kapka se slije s jinou kapkou, pak s další, a další, vytvoří pramínek, co si kličkuje cestu lesem nepoznaného. Spolčí se s jiným pramínkem a vznikne potůček. Pak potok, nakonec jedna velká společná řeka. A život pluje vesele dál, a většina lidí se nechá unášet proudem, ze strany na stranu, vesele si plavou, kam je napadne. Nakonec, v ústí řeky, se kapka vlije do moře a je z něj jen miniaturní částice života, kterou už nikdo nedokáže identifikovat. Někdo tomu říká smrt. Já tomu říkám znovuzrození. Protože voda koluje neustále, nic jí nezastaví. Stejně tak život. Protože i jedna kapka v moři má svůj význam. Kdyby tam nebyla, nemohla by se odpařit do mraků a nemohl by z ní zapršet nový život. Vše má svůj význam, vše má svůj důvod.
Pak jsou tu ovšem kapky, které se s ostatními nespojí. Nemají příležitost, nikdo je do řeky nepozve. Ale i z těchto kapek, které si razí svojí vlastní cestu, vzejdou lidé. A tihle lidé stojí na břehu té velké řeky, prohlíží si jí, dívají se na ostatní, jak se nechávají strhávat proudem. Nejspíš by i chtěli si zaplavat s ostatními, ale příliš se bojí, že je rychlost vody semele. Chtějí tam jít s někým, kdo by jim podržel hlavu nad hladinou. Tyto lidi není možné urazit, protože neví, co to je. Tyto lidi není možno zradit, neboť nikomu nedůvěřují. Tito lidé jsou závistiví hledači. Hledají, kde by komu mohli ukrást trochu štěstí, přátelství, nebo lásky. Nedělají to ze zlého úmyslu. Dělají to, protože i oni chtějí být milováni. Jenže sytý hladovému nevěří, a stejně tak ti, co se perou s řekou, nemají čas a ani chuť dívat se na břeh a hledat ty, jejichž mysl je rozervaná věčným bojem. Bojem mezi jejich strachem a touhou.
Ti, co chodí po břehu, znají hodně lidí. Znají všechny. Ze břehu se snáze rozhlíží než v davu hlav, namačkaných jedna vedle druhé. A stále hledají. Hledají ty, kteří potřebují pomoc, kteří se nějakým způsobem ocitnou vedle nich na souši, ať už vlastním přičiněním nebo souhrou náhod. Hledají je, protože věří, že pokud jim pomůžou vrátit se a nenechat je odejít od řeky dál, než je pro život potřebné, pomůžou pak třeba oni jim. Tím, že je vezmou s sebou, až se budou vracet. Sobectví. Nic jiného to není. A strach. Strach z toho, že to sami nezvládnou.
Občas se stane, že na břeh vystoupí někdo, kdo tyhle lidi zahlédne. Není jich mnoho, protože jen málokdo se dovede podívat za svůj svět, za své problémy, za svoji oponu, kterou drží před ostatními a chrání se jí. Ale pokud tuhle oponu dokáže odhodit a podívat se jinam, než se celý život díval, uvidí tam nás, jak tam stojíme a čekáme. Na hezké slovo, na pohlazení. Na lásku. Na štěstí. A ještě méně lidí je schopno jim něco z toho dopřát. Někdo dá jenom jednu část, někdo dvě, někdo to dělá s přátelským úmyslem, někdo z nějakého záměru, který před ostatními schovává. Někdo jim chce dopřát trochu toho, po čem touží, někdo jen zneužívá jejich dobroty a vybírá si od nich to, co od ostatních nikdy nemůže dostat. A všichni chtějí to samé. Porozumění. Protože oni už vrátili z břehu mnoho lidí, znají tolik lidských osudů, tužeb a přání, že už je nemůže nic překvapit. Nic. Ale ještě nebyl nikdo, kdo by dal všechno, a nechtěl nic zpátky.
Možná že je to takhle dobře. Že skutečně život potřebuje své strážce, své udržovatele břehů, kteří jako nárazník odrážejí zbloudilce zpátky do řeky, na správnou cestu a drží ty špatné, ty doopravdy ztracené, mimo proud. Ovšem jaký smysl má jejich život? Je tohle skutečně jejich jediným posláním? Nevěřím. A doufám, že někdo, kdo hledá ze břehu to svoje ztracené místečko, přijme moji pomocnou ruku a na oplátku mě provede tím, co jsem poznal a ztratil a už nikdy znovu nenašel.
Znáte někoho takového? Nebo jsem jediný a sám, nárazník a odrážeč všech lidských osudů?
|
|
|
