Alexandr byl sporý a nehezký. Pronásledovaly ho již od dětství podivné, nutkavé myšlenky. Snil bez přestání o tom, že jednou dobude celý svět, stane se Mesiášem, Největším z Proroků či aspoň Diktátorem. Domníval se, že k ovládnutí celého světa nepotřebuje skutečnou armádu, politickou moc nebo něco takového. Cosi mu říkalo, že podstatou všeho je hra. Zvládl tedy bravurně člověče nezlob se, pexeso, prší a kanastu. Pak se teprve začal věnovat šachu.

Během pár let přestal potřebovat šachovnici a dřevěné figurky, naučil se hrát šachy toliko v duchu. I jeho mocní soupeři a nepřátelé byli neviditelní. Partie to byly tak geniální, že by tomu nikdo neuvěřil. Proto o nich nemluvil, jen mu sem tam mezi řečí ulítlo něco o jezdci na G5, dámě na B2 a podobně. Hrál pouze s bílými proti černým mocným silám.

Okolí ho však mělo za idiota, nejspíš kvůli tomu, že při nejvzrušivějších vyvrcholeních svých partií zapomínal zavírat pusu, a tak mu z ní tekly sliny. Taky pořád mhouřil oči, aby si lépe vybavil virtuální šachovnici, takže přitom vypadal lehce mongoloidně.

Jeho vrstevníci ho nechtěli pochopit, ba ani starší lidé. Jen mimina na něj zálibně poulila oči, když si tak mumlal a zrovna šel kolem jejich kočárků. Hlavně jim nevadilo, že se Alexandr ustavičně nervózně drbal a šťoural v nose.

Byl to přitom člověk velmi jemnocitný.