Občas k nám chodí i jiné víly. Tiše zasněné.
Je to dobře. Zahánějí tmu, kterou nemám rád.
***
K večeru. Na chvíli.
Sedávají na židle kolem stolů a šeptají o životě. To se pak na ně krásně dívá.
My čapíme vždy v koutu rohu. Klidně. S němým úžasem.
Pak si jedna odskočí, kdoví kam. A to kouzlo jen třepotá ve vzduchu. Vyčkává.
S tím se vracíme k naší práci. Kostky a vojáci. Bum a prásk upoutávají jejich pozornost. Naše oči žijí. Srdce buší. Hlasitě. Jako naše hlasy. A ony srkají kafe a usmívají se. Nějak jinak. Smutně. Což nás uvádí do rozpaků a červenáme, váháme.
Znovu je ticho. Z toho jde však strach. ***
Polibek na dobrou noc a pár hezkých slov, s kterými přichází čas spánku. To jsou však ostatní maminky pryč.
Než usnu, pochytím pár slov z rádia, co maminka zapnula v kuchyni.
Není mi z nich dobře.
***
Bez tatínka je zde trochu prázdno. Chybí mi vůně jeho tabáku, a tak prohledávám šuplíky. Je tady pouze dýmka. Navíc však čistá a prázdná. Škoda. Vedle ní leží dopisy. Maminka mi je čítává, prý se má otec dobře. Vždycky mě zdraví a píše, že mne má moc rád a že je v pořádku a tak. Když se však maminky zeptám, kde je, její oči se rozpláčou. Teď se už neptám. Nechci ji smutnit. Přesto občas slýchávám pláč z jejího pokoje.
Je mi líto, že nevím, co se děje. Chci vidět tatínka.
***
Dny a týdny ubíhají a víly k nám už nechodí. To hrůzyplné ticho se k nám vkradlo nastálo. Všeho je málo. Stíny se prodlužují tak brzo. Halí naše životy. Jsou všude. Ukradly světlo.
Venku také mnoho lidí není. Jen listoví, které šumí pod nohama. Dokud se nespustí déšť. Ukrývám jeden list do rukou. Na památku.
***
Slzy. Vílí slzy.
Pláče si do sukně.
Zhroucená na židli.
Stojím před ní. Asi na dva metry. Žmoulám si tílko.
|
