Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 1.12.
Iva
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Proč mají šišky šupiny
Autor: Sallybill (Stálý) - publikováno 9.11.2010 (23:11:50)

      Milé děti. Jistě všechny znáte šišky. Rostou na borovicích, také na smrcích, jedlích, ba i na modřínech. Většinou jsou šišaté, proto se také jmenují šišky. Ale některé, hlavně ty borové jsou spíš kulaté. Každá šiška vypadá trochu jinak. Ale víte, co mají společného všechny šišky na světě?

Nevíte?

No přece šupiny. Všechny šišky mají šupiny.

A víte, že tomu tak vždycky nebylo?

   Kdysi dávno, ještě před dobou ledovou, byly šišky nahaté. To víte, že se jim to nelíbilo. Visely na stromech a neměly ani trenýrky. Ve dne se jim malí zajíčci posmívali. Křičeli na ně: „Šišky šišatý, mají zadky nahatý…“

Maminky zaječice, jim za to dávaly za ouška a zakazovaly jim dívat se nahoru. Teprve, když přišla noc, měly šišky klid, protože ve tmě nebyly vidět a všichni posměváčci stejně spali. Tak to šlo dlouhá léta a nikomu to nevadilo, snad jenom šiškám, ale ty nikdo neposlouchal. Šišky totiž mluví velmi potichu, a kdo je chce slyšet, musí být v lese tiše jako pěna. Dnes se říká, když si dva lidé tiše povídají, že si šuškají, ale dřív se říkalo, že si šiškají. To je právě od toho, jak si nebohé šišky mezi sebou stěžovaly na svůj těžký úděl. Už to vypadalo, že šišky zůstanou nahaté napořád, když vtom najednou přišla doba ledová.

   To víte, že nepřišla najednou, to by ani nešlo. Jak by to vypadalo, kdyby si třeba odpoledne vyšla srna na palouk, že se bude opalovat, protože zrovna pálí Slunce a sotva by se svlékla do plavek, měla by u nosu rampouch, protože právě přišla doba ledová. Ba, ne. Doba ledová přišla pěkně pomalu, takže si jí nikdo nejdřív ani nevšimnul. Ve dne bylo pořád hezky teplo, ale v noci se trošku víc ochladilo.

   Zvířátka mají většinou kožich, který je zahřívá, proto si doby ledové ani nevšimla. Zato šišky. Byly nahaté a tak jim v noci začínala být zima. A co nejlepší dělat, když je vám zima…?

Přece běhat a skákat.

Jenže to šišky dělat nemohly, protože visely na stromech. Jediné, co mohly dělat, bylo cvakat zuby. To sice moc nezahřeje, ale od pradávna se to tak dělá. To víte, když cvaká zuby jedna šiška, tak to skoro není slyšet. Ale když cvaká zuby milión šišek, to už je pěkně strašidelný rachot. To už se nedá přeslechnout. Najednou byl celý les na nohou. Ve stromech to rachotilo, jako kdyby pršely skleněné kuličky. Zmatená zvířátka pobíhala chvíli sem a chvíli tam. Zajíc upadl přes lišku, medvěd přes zajíce, prase šláplo na ježka a žábě také někdo šlápnul na nohu.

   „Ticho!“ zařval medvěd a vše rázem utichlo. I šišky přestaly cvakat zuby, dokonce i potok se ztišil.  Medvěd nebyl žádný chytrák, ale byl nejsilnější a všichni se ho báli.

„Měli bysme tó… tento…,“ huhňal medvěd.

„Měli bychom zjistit, co se to vlastně děje,“ přerušila ho žába a tvářila se velice moudře. Medvěd se k ní sklonil a zlomyslně jí cvrnknul do oka. Neměl rád, když ho někdo opravoval. Žába padla na záda, držela si oko a křičela: „Pomóc! On mě zavraždíl…!" Kopala přitom nohama a vůbec hrála děsné divadlo. Medvěd jí za ty nohy chytil a ukázkovým obloučkem ji hodil do nedaleké tůňky. Ozvalo se tiché žbluňknutí a byl zase klid.

„Ehm…“ začala liška opatrně, „jak říkal medvěd, měli bychom zjistit, co se to děje.“

„To byli mimozemšťani!“ vykřiknul kdesi vzadu zajíc.

„Pomóc!“ začaly pištět myšky a a snažily se schovat medvědovi v podpaží.

„Prdlajz,“ chrochtlo prase, „praskla obloha. Vidělo jsem to.“

„Ticho! Ticho…!“ zapištěl netopýr. „Slyšíte to? Už to zase začíná.“ Netopýr má nejlepší sluch a tak není divu, že první uslyšel, jak nebohé šišky znovu začínají cvakat zuby. Zvířátka opět ztichla a zaposlouchala se. Opravdu. Ten hrozivý zvuk tu byl zas. Nejdřív, jako tiché šumění, ale postupně sílil, až byl ještě hrozivější, než předtím.

„Mimožemšťaní-í!“jódloval zajíc a snažil se vyhrabat noru do skály, až mu od drápků lítaly jiskry. Myšky se zakously medvědovi do kožichu, ten zařval bolestí, zvednul přední tlapy vysoko nad hlavu a rozeběhl se nazdařbůh lesem. Za ním zůstávaly poražené stromy. V lese nastalo opět pozdvižení. Zvířátka ječela, pištěla, třásla se strachy, padala jedno přes druhé a tak to šlo až do rána.

   Ráno, když vysvitlo Slunce, ohřálo nejdřív koruny stromů. Tím se zahřály i šišky a přestaly cvakat zuby. Zvířátka se postupně uklidnila. Některá okamžitě padla únavou a usnula, tam, kde zrovna byla, jiná se mátožně motala po lese a usínala vestoje. A když Slunce prohřálo celý les, usnuli úplně všichni. Lesem se neslo tiché oddechování.

 

   V takové chvíli, která nastane jednou za tisíc let, z mlhy a jehličí povstane Pán lesa, dobrotivý Dřevoděj.

Probudí se z dřímoty, aby ochránil spící les a všechny tvory v něm. Protáhnul se po tisíciletém spánku a zívnul. Znělo to jako zahřmění. Byl dvakrát vyšší, než nejvyšší strom v lese, ale jinak vypadal jako docela obyčejný Karel Gott, akorát uplácaný z mlhy a jehličí. Rozhlédnul se po lese, aby zjistil, co se tady za těch tisíc let dělo, zatímco spal.

   Nejprve vytáhnul spící žábu z tůňky a hojivou mastí jí namazal bolavé oko. Tu a tam něco poopravil a pak se zamyslel, co s těmi nahatými šiškami. Samozřejmě, že Dřevoděj věděl o nadcházející době ledové, a kdyby chtěl, mohl lusknutím prstů obléci všechny šišky do ponožek a druhým lusknutím jim mohl nasadit třeba sluneční brýle. Ale takhle to v lese nechodí. V lese se o sebe musí každý postarat sám. To je zákon a jmenuje se “Zákon divočiny.“

   Místo luskání prsty, Dřevoděj natrhal plnou náruč šišek a každému spícímu tvoru zasunul po jedné pod hlavu. Když zasunul poslední šišku poslednímu zvířátku pod hlavu (myslím, že to byla sova), byl už pořádně utahaný. Právě včas.  Sluníčko bylo v nejvyšším místě na obloze a pálilo, jako zadek po výprasku. Zvířátka se horkem začala probouzet. Dřevoděj naposled obhlédnu les a s tichým lupnutím se rozpadnul. Jehličí z jeho těla pokrylo celý kraj. Mlha vystoupala vysoko nad stromy, kde utvořila krásně naducané obláčky. Dřevoděj se znovu uložil k tisíciletému spánku.

   První se probudil jezevec. Ležel na zádech s roztaženými tlapkami, z huby mu visel jazyk. Zamrkal ospalýma očičkama a pokusil se zamlaskat, ale od Sluníčka vysušený jazyk mu to nedovolil.

„Fo to tady je…? Fakra!“ šlapal si na jazyk. Posadil se a zíral na šišku, na které ležel. Nemohl si vzpomenout, že by na ní uléhal.

V tu chvíli už procitla i ostatní zvířátka a stejně jako jezevec se podivovala, kde se vzaly šišky pod jejich hlavami. Ovšem nejvíc se podivoval krtek. Obracel obrovskou šišku v prackách, potěžkával ji, očichával, nastavoval proti Slunci a pořád nevěřícně kroutil hlavou. „No toto… co to…? Tohleto…“ neustále opakoval. „Není toto…? To je snad šiška, né?“

Ježek zase rozčileně pobíhal s šiškou na zádech kolem zmatených zvířátek a kňoural: „Sundejte to ze mě. Já to tam nechci. Vono mě to tlačí. Dělejte někdo něco…“

Nikdo netušil, co se to v jejich lese děje.

„Kde je sova!? Najděte někdo sovu!“ vykřiknul kdosi, načež všichni pozvedli zraky do stromů, aby se podívali po sově.

„Tady je,“ zavolala slabým hláskem veverka.

zvířátka se seběhla pod strom, na kterém sova seděla. Sova byla nejchytřejší v lese a tak není divu, že všichni uvěřili, že sova té záhadě přijde na kloub. Jenže sova také nic nevěděla.

„ Co na mě tak zíráte, mameluci!? Já nic nevím,“ obořila s na ně.

„To je konec,“ zaúpěl zajíc. „Ufoni nás přepadli,“ hořekoval a rval si chlupy na hlavě. Medvěd se k němu naklonil a pošeptal mu: „Nedělej paniku, nebo tě posadím na ježka…“ Ježek to uslyšel a nenápadně se sunul pryč. Zajíc ztichnul a přikrčil se.

   „Nicméně…“ podotkla sova, „myslím, že to, co se zde-tedy v lese, že ano- děje, bude nějak souviset s šiškami,“ načež vytáhla šišku z podpaží a všem jí ukázala.

Vtom se z nedalekého křoví ozvalo hlučné praskání. Všichni v úleku otočili hlavy tím směrem. Zajíc s sebou praštil a hrál mrtvého. Ze křoví vystoupil mohutný jelen dvanácterák. Na obrovském paroží mu vyselo dvanáct netopýrů. Jelen rozvážným krokem postoupil k ostatním zvířátkům a hlubokým jelením hlasem řekl: „ Já vím, co se děje.“

„Ufoni…“ špitnul zajíc, který se mezitím probral. Medvěd se na něj zle podíval a zajíc s sebou znovu praštil.

„Ten rachot v noci způsobily šišky,“ řekl jelen. Sova se nafoukla a tvářila se samolibě.

„Prej šišky. He, he…“ smál se tchoř a smíchy mlátil pěstí do medvěda. Medvěd na něj zlostně zavrčel, načež tchoř hbitě odskočil, zašermoval pěstičkami a vyštěknul: „Co je!? Tak si pojď, frajere.“ Poskakoval kolem medvěda a předváděl bojové pózy. „Chceš ránu, nebo dávku voňavky!?“ vyhrožoval z bezpečné vzdálenosti.

   Jelen počkal, až se tchoř uklidní a pokračoval: „Opravdu, šišky. Netopýři mi to řekli.“

Netopýři zavěšení na jelenovo paroží, začali pokyvovat hlavičkami na znamení souhlasu. „V noci byla šiškám zima, až jim z toho cvakaly zuby. Netopýři je slyšeli, jak si o tom povídají. …ale nejhorší je, že to tak bude napořád, protože přichází doba ledová, a tak budou šišky cvakat zuby noc, co noc a my se už nikdy nevyspíme.“ Jelen domluvil a vážně pokýval hlavou, až se netopýři na jeho paroží rozhoupali.

   „Co budeme dělat? Co budeme dělat?“ láteřily myšky.

„Musíme se odstěhovat z lesa,“ řekl někdo.

„Fakt chytrý…“ řekla sova. „Kam bychom asi šli, když les je všude?“

„Já vím! Já vím!“ poskakovalo prase vzrušením. „Vykopeme podzemní bunkry a budeme spát pod zemí. Tam ten rachot nepronikne.“ Jen to prase dořeklo, začalo divoce rýpat do hlíny, aby dokázalo, že to myslí vážně.

„ Nic takovýho!“ zařval krtek a výhružně přesekl lopatkou větvičku. „Podzemí je moje!“

„Klidně si ho nech,“ řekla veverka namyšleně. „Já do žádný, vlhký ďoury nepolezu.“

„Klid prosím, klid. Uklidněte se pánové a dámy,“ vstoupila do hádky liška.

Zvířátka se přestala dohadovat a s nadějí se obrátila k lišce. Liška byla také velmi chytrá, ale moc se s tím nechlubila.

„Myslím, že nemusíme kopat bunkry, ani odcházet z lesa. Stačí, když ty šišky nějak zahřejeme.“

„Pche! To na ně jako budeme dýchat?“ posmíval se tchoř.

Ne,“ odpověděla liška, my ty chudinky šišky oblékneme. Dáme jim nějaké svoje starší kabátky.“

„Ano! To je dobrý nápad,“ jásala zvířátka. Každému se ten nápad líbil. Všichni plácali lišku po zádech. Nakonec jí dali hobla, pak se rozeběhli do svých domovů, aby se vzápětí vrátili s plnými náručemi svých starších kabátků. Akorát křeček, starý lakomec nesouhlasil. Prskal: „Já nikomu nic dávat nebudu! Sám mám málo!“ Vztekle odkopnul zaječí bobek a rázně vykročil do svojí nory. Prásknul za sebou dveřmi tak silně, až z nedalekého keříku spadla borůvka.

   Nikdo si křečka nevšímal. Všichni nadšeně běhali sem a tam a hromada kabátků pod stromem, na kterém seděla sova, neustále rostla. Sova zatím zformovala ptačí vynášecí letku a veverčí oblékací četu. Všechny sýkorky, vrány, kukačky, straky, kosi, vrabčáci, datlové, vynášeli svršky do korun stromů, kde si je přebíraly veverky a veveřáci. Ti se pak rozbíhali po větvích a šikovnými pacičkami oblékali šišky. Kdyby Dřevoděj zrovna nespal tisíciletým spánkem, měl by z té spolupráce velikou radost.

   Než přišel soumrak, měla i poslední šiška svůj teplý kožíšek. Zvířátka se zalíbením hleděla na své dílo. V korunách stromů to vypadalo, jako na módní přehlídce. I šišky byly spokojené. Moc si pochvalovaly svoje teplé kožíšky. Zvířátka si navzájem poděkovala. Medvěd si plácnul se zajícem, ježek se objal s tchořem a řekli si: „čau a jau…“

   Nakonec se všichni vydali do svých domovů. Když ulehli na kutě, ještě se na okamžik zaposlouchali, jestli neuslyší nějaké cvakání, pak spokojeně usnuli a spali až do rána. Tu noc bylo v lese úplné ticho, jen občas bylo slyšet, jak prase chrápe.

   Do lesa se vrátil klid. Zvířátka si zvykla na šišky v kožichách, malí zajíčci se přestali šiškám posmívat, že jsou nahaté a začali se jim posmívat, že jsou chlupaté. Vymysleli na ně takovou říkanku: „Šišky chlupatý, mají kožich blechatý…“ a šiškám to ani nevadilo, jen si mezi sebou tiše šiškaly: „To víte… zajíčci.“ Veverky, jak tak skákaly po stromech, se občas zastavily u nějaké té šišky a rozpustile ji podrbaly v kožíšku, což se šiškám náramně líbilo. Zdálo se, že je teď les mnohem lepší, než dřív. Ale to byl veliký omyl.

    Někdy se totiž hned nepozná, že jsou věci špatně a někdy se dokonce zdá, že je všechno v pořádku, že se náramně daří, ale pak se něco zvrtne a to se teprve vidí, že to bylo špatně už od začátku, když se to ještě zdálo dobře, a že se to tedy mělo rovnou udělat jinak.

   To se právě stalo v tom lese, kde byly šišky nejdřív nahaté, potom chlupaté a stalo se to právě takhle:

   V Úterý ráno – to měl medvěd narozeniny- se zvířátka domluvila, že dají medvědovi společně nějaký dárek a on by je jako na oplátku přestal pohlavkovat. Všichni se shodli, že teď když mají v lese takovou pohodu, by byla škoda nechat si kazit náladu strachem z medvěda. Takový lepanec od medvěda totiž není nic příjemného …a ještě to dělá takové ostré, mlaskavé zvuky, kterých se zvířátka neustále lekají.

   Medvěd byl starý bručoun, a když měl svůj den, mlaskalo to v lese od rána do večera. To se třeba ráno probudil otlačený, protože spal celou noc na kameni a zapomněl se obrátit, nebo se mu zdála voda v potoce málo vychlazená, když se chtěl napít, jindy byla zase moc studená, to když si chtěl vyčistit zuby. Zkrátka medvěda dokázalo rozčílit skoro úplně všechno.

   Třeba jednou šel lesem kolem jelena. Jelen si ho vůbec nevšímal a hleděl si svého. Přesto mu medvěd uštědřil takový pohlavek, že se překvapený jelen zasekl parohem do stromu. Tenkrát museli zavolat bobra a datla, aby nebohého jelena vyprostili.

   Jindy zase poslal pro zajíce, že jim v jeskyni ukáže, jak umí žonglovat. Zajíci o tom nikdy nemluvili, ale říkala liška, že jednou šla kolem jeskyně a slyšela, jak se odtamtud ozývá: “pink, pink, mlask, pink…“  Byla tuze zvědavá a tak opatrně nahlédla. Spatřila medvěda, jak vyhazuje zajíce do vzduchu a oni se při tom otloukají a strop jeskyně. Schválně je vzal na místo, kde byl strop nejnižší. Zajíci kouleli očima a medvěd se usmíval.

   Zvířátkům se to pochopitelně nelíbilo a usoudila, že se medvěd nad sebou zamyslí a přestane jim ubližovat, když od nich dostane dárek k narozeninám.

Byla tedy vyslána liška, protože to uměla s medvědem nejlépe, aby zjistila, co by si medvěd přál. Liška se tedy vydala k medvědovi. Cestou přemýšlela, jak na něj. A protože to k medvědovi byl pořádný kus cesty, než k němu došla, měla už plán.

  Zatímco liška spěchala k medvědovi, medvěd ještě vychrupoval v brlohu. Když se probudil, spokojeně zamlaskal, zařval a poškrábal se na zadku. Vykolébal se před brloh a tam zůstal stát s tlamou dokořán.

   Před brlohem stála liška. Stála na zadních nožkách, přední měla v bok, hlavu pootočenou na stranu, čumáček trochu nahoru a ani se nepohnula. Na krku měla pověšenou ceduli z březové kůry.

„Co tady blázníš, liško?“ zabručel medvěd. Liška se ani nepohnula.

Povídám, liško, co tady blázníš!?“ zopakoval medvěd podrážděně a dupnul, až se zem zachvěla, ale liška pořád nic. Medvěd přišel blíž. Očichal lišku a šťouchnul do ní drápem. Liška stála jako socha. Medvěd zakroutil hlavou, zabručel pod vousy: „To jsem ale blázen…“ a teprve potom si všimnul, že na ceduli, kterou měla liška pověšenou na krku, je něco napsáno. Posadil se, sundal lišce ceduli z krku, přilepil si ji na čumák a četl:

   „Milý Medvědě.

Přejeme Ti všechno nejlepší k narozeninám. Tady máš od nás sochu lišky. Není to obyčejná socha, je to socha kouzelná. Když jí do pravého ucha pošeptáš: „Přísahám, že už nebudu nikomu ubližovat,“ a do levého jí pošeptáš nějaké přání, socha Ti ho do druhého dne splní.

                                                                                                                                     Podpis: Lesní Zvěř.“

   Medvěd se nechápavě podrbal na hlavě. Ještě jednou očichal lišku, pak se rozhlédnul kolem sebe, jestli ho někdo nepozoruje. Když usoudil, že je sám, naklonil se lišce k pravému uchu a zašeptal: „Přísahám, že už nikomu nebudu ubližovat.“ Potom lišku obešel a do levého ucha jí zařval: „A zato chci ohňostroj!“

   Lišce se z toho leknutí zježil jediný chlup na ocase a ztvrdnul čumáček, jinak nehnula ani brvou. Medvěd do ní ještě podezíravě dloubnul drápem, odfrknul si a šel se dospat do brlohu. Když se znovu vzbudil, šel se podívat na svoji novou sochu, ale ta byla pryč.

„Že by byla opravdu kouzelná?“ pomyslel si a hned si vzpomněl na svůj slib. Trochu ho zamrzelo, co slíbil, protože měl zrovna chuť, jen tak pro radost, zfackovat pár zajíců. Samozřejmě, že to mohl udělat, ale bál se, že by pak neměl ten ohňostroj a na ten se velmi těšil.

   Liška zatím doběhla pod strom se sovou, kde už na ni čekala ostatní zvířátka. „Tak, co? Co říkal medvěd,“ vykřikovalo nedočkavě jedno přes druhé, sotva se liška objevila. Udýchaná liška lapala po dechu. „Medvěd říkal… Fuj-tajbl, tojehorko dejteminapít nebozdechnu.“

„Medvěd říkal… Fuj-tajbl, tojehorko dejteminapít nebozdechnu?“ podivil se jezevec a nechápavě přitom kroutil hlavou ze strany na stranu. Ostatní zvířátka rovněž kroutila hlavami ze strany na stranu, jako že to také nechápou. Akorát sova otáčela hlavou dokola, protože to umí.

„Ale né! To říkám já,“ odpověděla liška a plácla se při tom do čela.

„Medvěd říkal, že nás přestane pohlavkovat, když dostane ohňostroj.

„Nic! Žádný ohňostroj!“ hrozil křeček pěstičkou. Výhružně podupával a cenil žluté zuby. Sice neměl nejmenší tušení, co je ohňostroj, ale měl pocit, že by ho to stálo nejmíň polovinu zásob. Tajně doufal, že se medvěd spokojí třeba s oříškem.

   „Co to je ohňostroj?“ zeptali se zajíci jednohlasně.

„To jsou takové jiskry a světla na obloze a je to náramná podívaná,“ řekla sova a otočila hlavu dozadu.

„To je na prd,“ řekl krtek zklamaně, přičemž se plesknul tlapou do slepé hlavy.

„Kde vezmeme ohňostroj?“ začala se navzájem vyptávat zvířátka.

„Sice nevíme, kde ho seženeme,“ řekla liška, „ale jestli ho neseženeme, tak nás medvěd upohlavkuje.“

Prase se přihlásilo. „Mám otázku.“

Všichni ztichli a zahleděli se na něj. Prase bylo potěšeno tou pozorností a počalo se tvářit důležitě.

„Nechce mi někdo říct, kde tady v lese chcete vzít ohňostroj…?“

„Víš co, prase?“ řekl ježek. „Běž radši někam rejpat.“

Prase se urazilo.

  Žába, která vše pozorovala z tůně, vylezla na kámen, nafoukla se a mohutně kvákla: „Kvák!“

Zvířátka opět ztichla a obrátila svou pozornost k žábě. Jenom krtek klečel a šmátral tlapami v jehličí, protože leknutím upustil lopatku.

   „Jestlipak někdo z vás ví, jestli už medvěd nějaký ohňostroj viděl?“ zeptala se žába. Zvířátka mlčela.

„Podle mě, teda neviděl,“ pokračovala žába, „takže co se týče světel na nebi, máte štěstí, protože se sem žene pořádná bouřka. Cejtim to v kostech.“ Aby ukázala, jak to cítí v kostech, udělala dva dřepy a bezvládně se svalila na kámen. Pak se posadila a řekla: „Teď jenom musíte přesvědčit medvěda, že ta bouřka, co se sem žene, je ten jeho ohňostroj.“

   Zvířátka to prodiskutovala a dohodla se, že tedy pozvou medvěda na večerní ohňostroj u stromu, na kterém sedí sova.

   Když přišel večer, začala se zvířátka scházet pod stromem, na kterém seděla sova. Přišla dokonce i želva, kterou jinak nic nezajímalo, protože už všechno zažila dvakrát.

„Hele želvo, máš tady šneka,“ všimnul si tchoř. Sloupnul šneka želvě z krunýře a hodil ho do křoví. Z křoví se slabým hláskem ozvalo: „Sakra! Teď už to nestihnu.“

   Poslední přišel medvěd. Měl vyčištěné zuby a byl učesaný na pěšinku. Zvířátka se postupně usadila a potmě trpělivě čekala na ohňostroj.

   Žába se ve své předpovědi nemýlila. Netrvalo dlouho a přišlo první zahřmění. Blesk proříznul oblohu od severu k jihu. Bílé světlo na okamžik prozářilo les. Bylo vidět, jak se zajíc šťourá v nose. Na chvíli se nebe utišilo a celý kraj se zahalil do tmy…

A pak to vypuklo.

Spustila se taková kanonáda, jakou les dlouho nepamatoval. Hřmělo to a burácelo. Oblohu křižovaly blesky, až se zvířátkům dělaly mžitky před očima. Medvěd si nasadil sluneční brýle a spokojeně mručel.

   Když představení skončilo, byli všichni spokojeni, jak jim to pěkně vyšlo. Medvěd zvířátkům pěkně poděkoval za dárek a svatosvatě slíbil, že už žádné pohlavkování nebude.

„A cvrnkat se taky nesmí!“ ozvalo se z tůně. Medvěd slíbil, že ani cvrnkat se nebude a protože začínalo pršet, všichni se rozloučili, popřáli si dobrou noc a rozešli se do svých domovů. Když usínali, déšť jim zpíval šumivou ukolébavku.

   Nespaly však dlouho. Vytrvalý déšť promočil šišky na kost.

Umíte si představit, jak takový mokrý kožíšek studí?

Šišky zase po dlouhé době začaly zimou cvakat zuby a jakoby to nestačilo, ještě do toho pšíkaly.

To byl rachot.

Stromy se otřásaly, až z nich padaly veverky. Vyděšená zvířátka vybíhala ze svých domovů. Však tentokrát žádný zmatek nenastal. Nikdo nepobíhal po lese. Nikdo nevolal: Pomóc, mimozemšťani!“

Všichni dobře věděli, že to jsou šišky, kdo vydává ty strašlivé zvuky. Zvířátka ukázněně stála před svými pelíšky a zamyšleně hleděla do korun stromů, ale protože byla tma, nic tam neviděla. Navíc pořád ještě pršelo, takže jim pršelo do očí, a to je velmi nepříjemné. Také si na to začala brzy stěžovat.

   Zajíc v té tmě zašmátral pacičkami kolem sebe, až nahmatal jezevce a hned se ho zeptal: „Sousede…? Také vám tak nepříjemně prší do očí?“ a jezevec na to odpověděl: „To si pište, sousede. Je to děs. Pořád musím mrkat…“ a zajíc na to zase: „Já také musím pořád mrkat. Jenže mi to vůbec nepomáhá. Vám to pomáhá?“ Načež jezevec odpověděl: „Ne. Vůbec mi to nepomáhá.“

   Takhle si zvířátka navzájem stěžovala na déšť, až usoudila, že bude nejlépe počkat do rána ve svých pelíškách, protože teď se stejně nic nevyřeší. Jediný, kdo si nestěžoval, byl krtek. Ten si dokonce liboval, že mu do očí vůbec neprší, protože žádné nemá.

…a ještě někdo si nestěžoval. Žába.

Žába je totiž na vodu zvyklá a dokonce jí má ráda. Když začalo pršet, spala zrovna rozvalená na kameni v tůňce. Déšť ji probudil. Tedy ne, že by jí vadilo, že je mokrá, ale k večeři měla nějaké tvrdé brouky, takže jí ještě leželi v žaludku a nebylo zrovna příjemné, jak jí velké, dešťové kapky masírovaly břicho. Proto se žába líně obrátila a hupla do tůňky, kde si ustlala pod tím kamenem, na kterém předtím spala.

   Jestli si teď představujete žábu, jak se cpe pod kámen, musím vás trochu opravit, protože si ji určitě nepředstavujete správně. Jistě asi víte, jak taková žába vypadá, ale určitě nevíte, jak vypadala tenkrát. V době, kdy byly šišky nahaté a potom srstnaté. Tenkrát totiž vypadaly žáby trochu jinak. Vlastně byly stejné, jako teď …akorát měly šupiny. Zrovna takové, jaké mají teď šišky.

   Teď už asi víte, kdo další dal šiškám svoje kabátky.

   Ráno se zvířátka sešla pod stromem, na kterém seděla sova, aby prodiskutovala problém se šiškami. Bylo jasné, že kožíšek pro šišky není zrovna vhodný.  Když je sucho, tak je fajn. Je teplý a příjemný na dotek, ale běda, jak začne pršet.

   První slovo si vzala sova, řekla: „Hůů…“ pak otočila hlavu dvakrát dokola a usnula. Sova je totiž noční pták a ve dne spí.

Potom si dlouho nevzal slovo nikdo, protože nikoho nenapadlo žádné řešení. Nakonec si slovo vzala liška. Byla po sově a želvě nejchytřejší, tak to zbylo na ní. Vyskočila si na jelena, aby jí každý slyšel a spustila: „čili… tedy… jak jistě všichni víme, že ano… jaksi… tedy ty šišky, to je problém.“

Zvířátka s napětím očekávala, co z lišky vypadne.  Prase se přihlásilo: „Prosím, prosím…“

„Ano, prase?“ vyzvala ho liška.

„Prosím, mě se chce čůrat.“

Liška se pleskla do čela a zalomcovala jelenovi parožím. Ten přestal žvýkat a řekl: „Vstupte!“

Zajíci se smáli, až se kutáleli a veverky po nich začaly házet šišky. A tak se stalo, že některé šišky, místo do zajíců, padaly do tůňky. Žbluňkání šišek probudilo žábu. Ta vylezla na svůj oblíbený kámen a tam si ospale zívla: „Kváák!“ Byl to tak hlasitý a nečekaný zvuk, že zvířátka ztichla a podívala se tím směrem.

   „Co civíte?“ podivila se žába. „To jste ještě neviděli žábu?“

Odkudsi ze stromu přilétla šiška, pinkla žábu rovnou do hlavy a “žbluňk“ do tůňky. Nastalo hrobové ticho. Všichni čekali, že žába začne nadávat na toho drzouna, který na ni zaútočil. Ale žába zírala na šišku, jak plave v tůňce. Zvířátka také zírala na šišku, jak plave v tůňce. Nikdo ani nepípnul.

   Prase přišlo až k vodě, nespouštělo oči z šišky a řeklo: „jak scíplá myš…“

A opravdu. Šiška v kožíšku vypadala, jako utopená myš.

Žába se vzpamatovala, praštila pěstí o kámen, vykvákla: „Nedělejte mi tady brajgl!“ a skočila do vody, aby vylovila šišku. Když jí vytáhla na břeh, vypadala šiška ještě hůř. Byla zplihlá a olepená blátem. Žába vedle ní vypadala jako modelka. Šupiny se jí krásně leskly, nebyly ani moc mokré. Jen sem-tam jí na šupinách ulpělo pár kapiček, které se třpytily jako perly. Vtom okamžiku, to došlo všem, dokonce i praseti. Šupinám voda nevadí. A zima také ne. Nikdo si nemohl vzpomenout, že by někdy slyšel žábu cvakat zuby.

   Každý, kdo měl oči, je upřel na žábu. Krtek, který je neměl, si aspoň žábu představoval. Žába z toho byla celá nesvá. Tolik pohledů upřených jenom na ni. Poznala, že to nejsou pohledy posměšné, ani opovržlivé, ale pohledy prosebné. Prosebný pohled je ten nejzávažnější. Nad tím nejde mávnout rukou a nevšímat si ho. Prosebným pohledem dáváme najevo, že jsme v koncích, a že nutně potřebujeme pomoc, jinak se z těch konců nedostaneme a budeme muset v nich zůstat navěky.

   Žába teď stála na kameni, koukala pod strom, na kterém seděla sova a kontrolovala pohledy, jestli nenajde aspoň jeden posměšný. Ne. Skutečně všechny byly prosebné. I krtek, který žádný pohled neměl, se tvářil prosebně, dokonce nejprosebněji. Měl sepjaté tlapy, zaťaté zuby a klečel. Takovým pohledům nedokázala žába vzdorovat. Řekla: „Dobrá, dobrá… dám vám svoje oblečky, abyste mohli obléct šišky.“

   A protože jich měla jenom devětsetdevadesátdevěttisíc devětsetdevadesátdevět náhradních a šišek byl rovný milión, musela dát i ten, co měla zrovna na sobě. Sice se jí to moc nelíbilo, ale když šlo o blaho lesa, nedalo se nic dělat.

   Když svlékla svůj poslední obleček, smutně se na něj zadívala, pohladila šupiny a podala ho sýkorce. Ta s ním vylétla do stromu, předala ho veverce, veverka pokývala na žábu a oblékla poslední šišku. To byla středa a od té doby mají všechny šišky světa šupiny, kdežto žáby nemají žádné. Od té doby také nikdo neslyšel šišku cvakat zuby a nikdy, nikdo nespatřil veverku, že by hodila šiškou po žábě.

   To z úcty za tu její velikou oběť.



Poznámky k tomuto příspěvku
Věza (Občasný) - 10.11.2010 >
Body: 5
<reagovat 
Mbonita (Občasný) - 10.11.2010 > početla jsem si:-)
Body: 5
<reagovat 
Sallybill (Stálý) - 10.11.2010 > Děkuju holky, dost mi na tom záleží.
<reagovat 
Erma (Občasný) - 10.11.2010 > Bomba, jen upozorni, že se při tom tvém čtení nemá jíst. Poprskala jsem si monitor. A pls oprav "vysely" na "visely", je to tam špatně víckrát.
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 Sallybill (Stálý) - 10.11.2010 > Erma> Díky ...a díky, hned to spravím
<reagovat 
Zeanddrich E. (Stálý) - 21.1.2011 >

"

 

."


Doporučil 
<reagovat 
Mima (Občasný) - 3.2.2011 > .....v dětství jsem pohádky brzy opustila, protože jsem málokteré četla častěji, než jednou..většinu vůbec...Takové mezery se už nedají vyplnit...Po dlouhých letech, má téměř "premiéra", tato šuškaná pohádka, na mně zařvala....ale nemá cenu rvát si proto vlasy, stejně by se jich nedostávalo...Díky, účes si tedy ponechám, a raději zabrouzdám do krajin takto pohádkových častěji.......
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter