|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Když máte sedět tři hodiny sám v opuštěném autobuse a nechce se vám moc spát,
třebaže je tma, zkuste jen tak sedět a nechat všechno volně plynout. Na Žižkově vypnuli
proud, jedeme kolem, ta neplánovaná večeře u svíček. Přemýšlejte si. Máte? Jenom tak si
sedíte a přemýšlíte. Nasadíte si sluchátka a jedete dopředu. Kolem se míhají obrovské
stíny, takovou Prahu už asi v životě neuvidíte, ale... Najednou vám to ani moc nevadí.
Co kdybych už v životě nespatřil ji? Co bych si počal? Co když se to všechno v jednom
bodě nepovede a já budu najednou úplně někde jinde, mezi cizími lidmi, a ona také?
Co se stane až vyletím ze školy a najednou se s ní budu moct vídat jen jednou za čas?
Co se stane až mě vezmou na vojnu, na celý rok, bez ní? Co když se nezblázním a budu
to muset vydržet s čistou hlavou? Jak bych to své malé já mohl nahradit něčím jiným?
Chce se mi?
A silnice pokračuje dál, nevzrušeně si řeší svoje vlastní problémy, řidič si nevšiml
těch klapek, co mám na uších, a pustil mi rádio. Nalevo na předním skle vítr rozhání
několik stružek. Za nimi vypadají světla jinak, rozostřená, nejistá. V tu chvíli se
nemohu soustředit na nic okolo, všechno je v pohybu a zakryté...
Zavírám oči.
Utíkám s tebou na jedno hezké místo. Je jaro, sluneční paprsky daly mýtině ráno a já
se vracím domů s bohatým úlovkem. Procházím svou bezinkovou stezkou, kolem louky, jak
tě tam čas od času beru. Vždycky mi tam zpíváš to, co napíšu. Dneska stála na našem
místě liška, ani se mě nelekla, ale nenechala se pohladit. Našel jsem ty velké listy,
jak jsi chtěla, nesu jich plnou náruč.
Když vycházím ze stezky, slyším tvůj hlas. Všechno je tady tak čisté a ty uklízíš. Vyhodila jsi
na větev kožešinu, aby do sebe nasála trochu ranní pohody. Na ohni mi vaříš polévku, pěkně
hustou. Ty rybičky ti tam přihodím, neboj. Anebo je nechám na večer a sním to ovoce, co
přinesly děti.
Chtěl jsem jenom, abys věděla, že jsem za to všechno moc rád. Za to, že žiju, za to slunce
nahoře a trávu pod svýma nohama, za to, že tě teď můžu obejmout a nemyslet na nic
jiného. A vím, že ty se na mě spiklenecky usměješ, tak to umíš jen ty, a vyčteš mi, že jsem
těch listů přinesl málo. Pokrčím rameny. Miluju tě, lásko, pojď ke stolu!
|
|
|
