|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V letech 2010 a 2011 jsem na vlastní kůži opakovaně zažil krajně povrchní rozhodování lékařů. Nejednalo se o nějakou závažnou operaci, to naštěstí zatím ne, ale přesto lékaři rozhodovali o mojí blízké i vzdálené budoucnosti a to způsobem pro mě krajně nepříjemným.
Začalo to v listopadu 2010, kdy jsem byl pro svalovou slabost na doporučení obvodního lékaře odvezen do Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Praze. Tam mně nabrali krev na rozbor, ten bleskově provedli, protože dneska už to nedělají laborantky, ale automaty. Po půlhodině za mnou přišla doktorka a řekla:
„V krvi jsme vám nic nenašli, takže pro nás jste zdravý člověk. Jenže na základě léků, které užíváte, vám naléhavě doporučuji hospitalizaci v Bohnicích. Teď vám zavoláme sanitku. Máte pět minut na rozmyšlenou, kam vás odsud poveze: buď domů, nebo do Bohnic.“
Tomuhle nátlaku jsem bohužel podlehl. Zvolil jsem tehdy Bohnice, protože jsem důvěřoval lékařskému úsudku. Ke své škodě, jelikož akutní psychické potíže jsem zatím necítil. Ty měly přijít až později. Také že přišly. Bohužel.
Pacienti nad 65 let jsou v Bohnicích umísťováni do gerontopsychiatrických pavilonů. Ty jsou tři, všechny uzavřené, pacienti nesmějí bez dozoru ven. Pacienti jsou převlečeni do ústavního prádla, které je většinou nevyhovující a dostanou ústavní pantofle. Nikdo nesmí mít nic svého. Prádlo se vyměňuje jednou za týden.
Všechna gerontopsychiatrická oddělení mají něco společného: krajně nepříjemný personál, zejména sestry. Když po nich pacient něco chce, jsou až vulgární. Lékaři jsou neochotní, pokud se vám vůbec podaří se s nimi domluvit. Když jsou vizity, probíhají formálně, málokdy se po vizitě něco změní na léčbě.
Gerontopsychiatrická oddělení mají i další společné jmenovatele. Jsou to dementní a inkontinentní pacienti. Sestry jim vyměňují pleny dvakrát denně, v případě potřeby i častěji. Na takovém oddělení to často páchne močí, i když jsou tam uklízečky.
Na gerontopsychiatrických odděleních je zcela běžné násilné poutání pacientů: ke křeslům, k židlím i k postelím. Nikde jinde v Bohnicích jsem nezažil tolik násilných postupů vůči pacientům než na gerontopsychiatrických odděleních.
Na gerontopsychiatrickém oddělení (pavilon 9, který je z geronto ten nejhorší, protože na 30 pacientů je jen velmi málo místa) jsem byl asi dva měsíce. Pak jsem požádal o propuštění. První žádost byla přijata celkem příznivě, byl jsem po týdnu propuštěn. Rozhodl o tom primář. Na gerontopsychiatrických odděleních jsem zažil absolutní nadvládu primáře a to i nad lékaři z oddělení. O pacientech a o jejich budoucnosti rozhodoval výhradně primář. Bohužel. Tam se také pacient nedozví, jaké léky mu vlastně dávají. Já se o tamní medikaci dozvěděl vždycky až z propouštěcí zprávy.
Doma jsem se příliš dlouho neohřál, necelý měsíc. Přes pravidelné braní léků jsem dostal nezvladatelné úzkosti, dvě injekce Apaurinu od obvodního lékaře se zcela minuly účinkem a tak jsem si nakonec zavolal Rychlou záchrannou pomoc (RZP), která mě zavezla opět do Bohnic. Tam o mně opět rozhodla primářka: domů vás už nepustíme, protože váš zdravotní stav není přijatelný pro trvalý pobyt doma. Zůstanete u nás na oddělení tak dlouho, dokud pro vás nenajdeme místo v některém domově důchodců.
Naštěstí zasáhl můj bratr. Na dálku, z Havířova, kde bydlí. Zkonzultoval věc s právníkem a zjistil, že zadržování pacienta v léčebně bez příkazu soudu odporuje úmluvě o lidských právech. Řekl to do telefonu primářce a ta mě nakonec zase propustila. V podstatě okamžitě, takže ten zákon nepochybně znala.
Opět jsem nebyl doma dlouho. Úzkosti se vrátily a naordinované léky neúčinkovaly. Zase jsem si volal RZP a nechal se odvézt do Bohnic. Tentokrát podlehl názoru primářky i bratr a o mé další propuštění domů se už nesnažil. Smířil se s mým pobytem v domově důchodců. Dokonce mi slíbil, že prodá byt, který jsem v Praze měl. Primářka rozhodla, že půjdu do domova důchodců v Šestajovicích, což je velká vesnice těsně za okrajem Prahy. Tam mě také odvezli přímo z Bohnic, aniž by se mě kdokoliv na něco ptal.
Domov v Šestajovicích byl doslova hrůzný. Byl to domov soukromý, ale velmi špatně vedený. Měl neschopného vedoucího, nedostatečně vzdělané sestry a nesmírně stísněné prostory, navíc trvale páchnoucí močí. Na pokojích jsme byli po třech nebo po čtyřech, pro uložení osobních věcí jsme měli jednu společnou skříň. Proto jsme většinu věcí skladovali v taškách na zemi, bez naděje na nějaké jejich definitivní umístění. Prádlo bylo sice také ústavní, ale jen částečně. Kdo měl své prádlo, mohl ho nosit, ale s vypráním byly velké potíže. Za dobu mého pobytu mi nevyprali nic, vše se tam ztratilo. Inkontinentní pacienti tam byli také. A zejména inkontinentní pacientky. Ty smrděly nejvíc. Navíc jim došly léky, takže jsem nakonec nedostával vůbec nic. Místní doktorka v Šestajovicích se navíc ukázala jako naprosto neschopná a nekompetentní. Napsala mi totiž nesprávné léky, přestože propouštěcí zprávu z Bohnic měla.
V Šestajovicích jsem byl asi tři týdny. Pak za mnou přijela přítelkyně z Jeseníku. Doslova se zhrozila a rozhodla se ve spolupráci s mým bratrem, že mě odtamtud dostane pryč. Po právní stránce tomu nic nebránilo, stačilo zavolat taxíka, pobrat všechny věci a odjet. Opět se ukázalo, že některé věci se v Šestajovicích ztratily. Zejména oblečení.
Dva dny po návratu z Šestajovic mě čekal soud ve věci omezení svéprávnosti. Návrh podal někdo z Bohnic, pravděpodobně primářka. Od soudu mi pouze přišlo upozornění o zahájení řízení, abych si mohl včas sehnat advokáta, pokud bych se k tomu odhodlal. Jenže advokátské sazby činí tisíc až dva tisíce Kč za hodinu. Naštěstí mi advokáta obstaral (a pravděpodobně také zaplatil) bratr. Přelíčení trvalo něco přes hodinu. Mluvil jen soudní znalec, který byl za mnou v Bohnicích, aby mohl provést se mnou pohovor. Pak chvíli mluvil advokát. Závěr byl, že sice od dětství trpím nevyléčitelnou poruchou osobnosti, ale že jsem schopen se přiměřeně starat o své finanční záležitosti. Na základě toho soudkyně zamítla Bohnický návrh na zbavení svéprávnosti.
Po proběhlém soudu jsem byl ještě jednou v Bohnicích. Opět jsem si musel zavolat RZP kvůli akutním úzkostem. Nemám totiž doma vůbec žádné léky. Bratr dohodl s Pečovatelskou službou, že mně kromě dalších služeb budou pravidelně vydávat i léky. Pečovatelky ke mně tedy chodí dvakrát denně a to i v neděli a ve svátky. O víkendech a svátcích chodí jen kvůli těm lékům. Nakonec jsem zavedl takovou praxi, že léky proti úzkosti neberu hned, ale střádám si je pro případ, že akutní úzkost skutečně nastane. Zdá se to být dobré opatření: od té doby jsem nebyl v Bohnicích. V rozporu s názorem lékařů z Bohnic jsem zatím schopen přežívat doma za vydatné pomoci Pečovatelské služby.
|
|
|
