KLATOVSKÁ DEPKA

Jdu odnikud nikam,

jak unavený pošťák

co je první den doma,

obdařen nedoručenkami a pár hodin také důchodem…

Nebo odněkud někam, nikde toho není moc,

 jen na několika místech o něco víc,

než jinde a je zajímavé, že když vůbec,

tak hodně blízko u sebe a pak, pak zase nic…

Už nešedne den a ještě nespí noc,

jsem v kotlině, kousek od Prahy

obklopen rumunskými zedníky

a výčepem, jsem v hlaholu a nezapojen nezapadám,

jak reemigrant  s prošlou permicí od bran Šumavy,

nešumím, jsem sám u stolu plném

boulí a oděrek od únavy.

Nedělní dubnový klatovský podvečer je smutný,

mezi Černou a Bílou věží nelze očekávat jásot

a třeba světlou barvu, smráká se a prší,

 jsem dočasně uschováván jako tácek pod pivem,

v hostinci U Radů vidím skrze okno

hernu Casablue v ulici Čs. legionářů

a úkosem, trochu  vpravo, lékárnu s hodinami

a s nemocně zelenkavým nápisem „Acylpirin“.

 Čert vem Magistra, nemocné holuby i tenhle den!

Ploužím se na hotel a za hodinu předstírám, že spím.