V roce 1991 přešel můj muž na lépe placené místo do podniku v Praze, a protože jsme bydleli na Rakovnicku, rozhodli jsme se přestěhovat blíže. Domky v Praze nebo v okolí byly ale opravdu drahé a do bytu v bytovce se nám nechtělo.

Asi po dvou měsících najednou našel muž inzerát. „Rodinný domek v dobrém stavu dvacet kilometrů od Prahy, v dosahu příměstské dopravy, ihned k nastěhování.“ A hlavně cena tak nízká, že jsme si mysleli, že v textu chybí nula. Zavolali jsme majitele a o víkendu jsme se jeli na domek podívat. Majitel nám potvrdil, že cena je skutečná a při rychlém jednání nám dá i slevu. Manžel se sice tvářil, jako že to bude asi nějaká zbořenina, ale na prohlídku jsme jeli. Projížděli jsme vesnici a hledali poslední dům na levé straně, přesně podle návodu. Nějak se nám to nezdálo, protože poslední domek byl vlastně velký dům se zahradou a garáží. Majitel nás srdečně přivítal a provedl nás po celém domě. Manželovi se nejvíce líbila zařízená dílna. Majitel si toho všiml a slíbil, že mu tam celé zařízení nechá.

Domek se nám s mužem moc líbil a brzo jsme se do domu nestěhovali. Ten večer jsme si s mužem otevřeli láhev sektu a tu neskutečnou náhodu jsme pořádně zapili. Také proto, že i já jsem našla práci jako kuchařka v mateřské školce na okraji Prahy.

                Zdálo se mi, že jsme začali nový život. Muž natřel rámy oken a provedl opravdu jen pár drobných oprav. Měla jsem radost a dala jsem se i do úpravy zahrádky. Přijela dcera se zetěm a dům se jim moc líbil. Bylo to jak sen. Seděli jsme venku u kávy a bábovky, děti běhali po zahradě a já jsem byla opravdu šťastná.

               Byl začátek května a blížila se první jarní bouřka. Na nebi visely černé těžké mraky. Zvedl se vítr a tak muž zavřel okna. Najednou se ozvala rána a zablesknutí a v ten moment vypadl proud. Chvilku to trvalo, než jsem našla svíčku. Muž se zvedl a šel spát a já jsem ještě chvilku seděla jen tak v houpacím křesle a přemýšlela o životě. V tom jsem uslyšela nějaký šramot nebo spíš chrastění. „Aby to tak byly myši“, pomyslela jsem si a raději jsem šla také spát. Ráno jsem vše řekla muži, ale ten se jen usmál, že tedy položíme pastičky. Několik dnů byl klid, ale v pátek večer jsem již daleko zřetelněji slyšela, jak někdo chodí po domě. Takové to šourání pantoflů po podlaze. Muž se zrovna díval na nějaký fotbal, a když jsem ho donutila ztišit zvuk, byl už v domě klid. Vrtalo mi to hlavou, ale na nic jsem nepřišla. „Možná, že máme kuny na půdě, zítra se tam podívám“, řekl muž a dál sledoval ten svůj fotbal. Za několik dní večer jsem seděla u knížky a byla jsem úplně ponořená do příběhu od Dicka Francise. V tom jsem uslyšela nějaké kroky v předsíni. Probudila jsem manžela a ten sice nerad, ale do předsíně se mnou šel. Nejprve jsme nic neslyšeli, ale pak se ozvaly podivné zvuky z kuchyně. Ty už slyšel i můj muž. Otevřeli jsme dveře do kuchyně, ale všude byl klid. „Podivné“, usoudil můj muž, ale šel klidně spát. Já jsem usnula až k ránu.

        Asi tak měsíc byl klid. Jednou večer jsme s mužem už leželi, když se z kuchyně ozvaly nějaké zvuky a chrastění. Když už to trvalo několik minut, manžel vstal a šel se podívat, co se děje. Když se nevracel, vstala jsem a šla za ním. Muž stál ve dveřích a nevěřícně zíral do kuchyně. Protáhla jsem se vedle něj a uviděla něco neskutečného. V kuchyni se procházel starší šedovlasý muž, na sobě měl župan a na nohách pantofle. Ruce sepnuté za zády, chodil od linky k oknu a zpět a něco si pro sebe mumlal. Když nás uviděl, zamračil se a pomalu, velmi pomalu se rozplynul. Hrůzou jsem nemohla ani promluvit. Seděli jsme s mužem v obýváku a nemluvili jsme. „Co budeme dělat“, zeptala jsem se opatrně. „Nevím, zkusím se zeptat“, odpověděl muž a pokrčil rameny.

         A tak jsme se začali vyptávat a shánět všemožné informace. V domě byl kupodivu několik týdnů klid. Nedařilo se nám sehnat někoho, kdo by nám pomohl, ale dostali jsme tip na faráře ze sousedního městečka. Ten nás přijal velice vlídně a pozorně nás vyslechl. Domluvili jsme se, že se k nám přijede podívat v sobotu odpoledne kolem třetí hodiny. Jenže přišel pátek a zvuky se opět ozvaly. Tentokrát nejen chodil po kuchyni, ale i otvíral zásuvky a chrastil s příbory.

Nespali jsme do půl třetí. V sobotu odpoledne pan farář opravdu přijel. Nejprve si dům celý prošel, pak vzal kropáč a kropenku a chodil po celém domě a drmolil nějaká latinská slova. Asi po hodině skončil. Nabídla jsem mu kávu a bábovku a teprve teď se rozpovídal. „Je to těžké, nevím přesně, o co tu jde, a nechci vám dávat velkou naději“. Dopil kávu, poděkoval za příspěvek na kostel a odjel. Opravdu byl několik týdnů klid. Jenže asi za měsíc se „stařík“ znovu objevil a rachot dělal ještě větší. Byla jsem zoufalá. Nejhorší bylo, že se četnost výskytů začala zkracovat. Dělali jsme možné i nemožné, ale naše nervozita stoupala. „ Mám už toho dost“, obořila jsem se na muže. Ten přiznal, že si neví rady co dělat. A tak jsme se vlastně skoro přesně po roce rozhodli odstěhovat a dům prodat. Manžel sehnal krásný a velký byt v Kladně, odkud je to do Prahy opravdu kousek. Dokonce jsme na okraji Kladna v zahrádkářské kolonii sehnali chatku s malým pozemkem. Nastěhovali jsme se a užívali si klid a pohodu. Bylo to úžasné, nervozita z nás spadla a začali jsme normálně žít. Zároveň jsme si podali inzerát a kupodivu se zájemci jen hrnuli. Dům byl opravdu v moc hezkém stavu a zájemcům se líbil. Netrvalo dlouho a dům jsme docela dobře prodali.  Samozřejmě jsme se o podivném spolubydlícím, tak nějak zapomněli zmínit.