Po paměti ránu

kreslím prsty známou tvář,

ještě na provázcích cizinky

zavěšená jsem,

když dutost dní poslušně si oblékám.

Teprve po setmění  zneklidní mí vlci,

o kořist se začnou rvát.

Hedvábnou srst

dráždí jim petrolej noci,

co nosím po kapsách.

Prázdný byt je nepřítel..

genius loci.

Tak s ozvěnami reality

vracíme se po svítání,

když ani otázky 

už nikde nejsou k mání.

Ale která vlastně byla ta poslední?!

Terapie černé

vydatně ilustruje krátkou metráž snů,

unavená intenzitou pozorností

dál zapomínám směr.

Kam chtěla bych,

měla..

kam tedy vůbec,

obtočená konfetami,

letos vykročím.

Dosud jen neúspěšní vymítači 

zoufale střídali se ve dveřích,

snad cosi  ve mně nezemřelo,

že pořád křičím ze spaní,

zatímco krajina 

vytrvale kolem mizí.

A brzy bude konečná…