Útok

 

     Na dnešek k ránu sen. Těžko na hrudi, útok od někoho asi. Trochu jsem se
vzpamatoval a zavolal Arwen-Araxu. Nestačilo, že za mě bojovala, uvědomil jsem
si, že musím jít bojovat taky. Věděl jsem, že jsem ve snu. Ono to při útoku chvíli
trvá, než se člověk oklepe, probere a zjistí, co se děje. Ale za ta léta už je to takové
automatické, že jsem si na to udělal reflex.         
     Věděl jsem, že jsem ve snu a začalo mě to bavit – něco jako počítačová hra. Planina,
postavy, šel jsem a postupně je zabíjel. Jednoho čaroděje s dlouhými šedými vlasy jsem
bodnul dlouhou jehlicí do krku. S Arwen-Araxou jsme získali převahu a vyhráli. Pak
jsem uviděl lebku. Velkou, jakoby zdeformovanou, oválnou, více širokou než vysokou,
špinavou (od hlíny?), přesto z ní vyzařovalo něco čistého, pocitově, nepůsobila přes svůj
vzhled nijak špinavě. 
     Chtěl jsem s lebkou bojovat, ale nešlo to. Začal jsem s ní komunikovat. Ona nemluvila,
ale tak nějak jsem cítil její odpovědi. Neútočila na mě. Jen mi ukazovala svoji přítomnost
a nevyhnutelnost. Vznesla se a ukázala mi kotec někde na slámě, těsně pod stropem, můj
hrob. Pak jsem uviděl červený velký transparent z látky, asi dvacet krát dva metry. Jako
se nosí v průvodech, byl pověšený někde nahoře mezi domy. Bylo na něm, jak dlouho
ještě budu žít.

     Mluvil jsem s ní, nebo spíš na ni, že chci víc času, že ho naplňuju, že to má smysl.
Odpovědi byly takové neutrální. Jo, já vím. Bylo tady spoustu lidí a už nejsou. Prostě
jsem v tu chvíli přijal to, že tu je. Kdo ví, třeba to není úplný konec, ale přechod někam
jinam. Neřešil jsem nikdy, co bude po smrti, věnoval jsem se tomu, co je před smrtí.
Neřešil jsem, jestli budu žít po smrti, ale jestli žiju před smrtí. A myslím, že opravdu žít
je moc jednoduchý a zároveň téměř nemožný. Ono je totiž možná všechno na protikladech
– a snažit se o něco trvalého, absolutního. To by se ztratil pohyb, dynamika. A pohyb, ten je.
Všechno je takové přelévání – jin, jang / anti jin, anti jang a do nekonečna. A proto je
vesmír živý. A má i svůj opak. Život, vesmír, bytí jsou na jednu stranu to nejjednodušší.
Jednička a nula. Když jsem se zeptal anděla, který tenkrát posedl tělo mé ženy, na to,
kdo jsem, řekl mi „jsi všechno a nic“. Už to chápu. A vidím v tom naději. Možnost.
Že to všechno neskončí v jedné vteřině. A že to co je, je. 

     Na některý věci stačí matematika první třídy. 1 + 0 ≠ 0  Nebytí je jenom katalyzátor bytí.
Všechno je živé a mění se jenom forma. Jedinou premisou je Život. Jakmile se to hýbe,
nemůže se to zastavit, teze – antiteze – anti anti. Jako když něco exploduje. Nebo jako když
exploze vždycky byla, bez svého začátku. Není Stvořitel. A není „od“ „do“.
     Myslím, cítím, jsem. Myslíš, cítíš, jsi. A když se potkáváme, tady, nebo napříč světy, někdy
cítíme vděčnost. Bohům, blízkým, kráse, zázraku.