Válka 2415 Srpen/Země

Už 410 let trvá válka mezi Zemí a Merkurem. Neexistuje New York, Amerika, Rusko, Paříž, Itálie je jen nepatrný ostrůvek a Irsko je součástí Grónska. Před 300 lety bylo zatopeno Holandsko.

Neexistují školy, lidé čekají jen na svou záhubu. Je jen jediná možnost jak přežít….dobít Merkur, kde by šlo vybudovat nové společenské centrum, ale cesta k tomu je velmi obtížná. Je třeba překonat Unreal … Unreal Tournament, jedinečný závod o život.

Voře bylo asi 17 let, když nastoupila do výcvikového tábora, který připravuje lidi na turnaj. Nechtěla zůstat na Zemi, neměla přátele, rodinu.Moc dobře věděla, že jí čeká deset let , na druhém konci země, za ostnatými dráty, kde je zem pokrytá zaschlou krví. Tady přežijí jen nejlepší…….

Stejný osud měl mladý Derek,  rozhodl se bojovat za Zemi a  stal se nejlepším – a právě toto měl s Vorou společné.

Po 10 letech zůstalo v táboře pouze 8 lidí. Dvě družstva : jedno chlapecké a druhé dívčí. Kyla měla asi 107 let. Měla dlouhé šedé vlasy, ale tvář mladé dívky. Silné tělo. Jako jediná se vrátila z Merkuru. Jako mladá dokázala nastoupit zpět do rakety a vrátit se, sic těžce zraněna, na Zemi. Vzpomínky na to, co se jí tam stalo jí otřásaly po zbytek života. Proto se dala na výcvik mladých lidí, kteří se pokoušeli přemoct Merkur. Většina jejích žáků se už nevrátila, ale přesto bojovala dál.

Voře bylo 27 let, byla připravena na boj. Další tři ženy byly: Atena, které bylo už 40 let, ale byla neobyčejně silná, mnohdy velmi agresivní. Bertina – bylo jí 35, vypadala velmi mladě, dokázala bojovat do konce svých sil. Ctižádosti ji určitě nechybělo. A pak drobná, ale pružná, rychlá Sonja, byla mladá, měla snad pouhých 25 let. Derekovo družstvo se skládalo z jeho samotného a tří 32 letých mužů. Extrémně silných, vysokých.Vinc, Gig a Ethel bojovali ve válce o nezávislost a proti zničení Londýna. Do tábora se hlásili již s jistou zkušeností.

Den jejich odletu se blížil.

Válka 2425/Prosinec – Země

Raketa byla připravena. Družstvo vyzbrojeno.

„Pokud to ještě nikdo nedokázal, budeš to ty!“ řekla Kyla na rozloučenou.

„Říkala si to všem.“ Zasmála se Vora.

„Nezapomeň, máte deset zbraní, přebytečné svršky odhazuj a dávej na sebe pozor.“ Kyla nesnášela loučení, hlavně pak s těmi nejlepšími. Prudce se otočila a odešla.

Věděla, že zápas s Xanem, necitelným robotem vyzbrojeným regenerační schopností, je pro člověka nereálný.

Raketa vzlétla.

Válka 2430/Duben – Merkur

Krajina byla pustá.

„Budeme se držet poblíž vás.“ Řekl Derek před cestou do prvního domu boje.

„Nepotřebuju vás, přeji dlouhý život.“ Vora se prudce otočila. Bertina a Atena se dále s muži nezdržovaly a ubíraly se svou cestou. Jen Sonja instinktivně pokrčila rameny. Derek se usmál, věděl, že je muž o toto jsou ženy. Bližší kontakty mohly vyústit leda v tragédii. A tak se dali na pochod svým směrem.

„První cíl je Pyramida, výborně!“ Usmála se Atena. Z dálky k nim doléhaly výstřely, bylo jasné, že Derek dorazil dřív. Třeba už nežije……a ony zemřou jen co překročí práh pyramidy. V každém domě boje se ukrývalo nad sto bojovníku různých druhů a družstev. Sonja zakopla o kostru: „Myslíte si, že je lidská?“ Bertina se na ni otočila a hodila oči v sloup. Jen co se přiblížily k obrovskému průhlednému stavení ve tvaru pyramidy, všimly si, že je prázdné. „Jdu na průzkum.“ Řekla Atena. Tady již bylo po boji. Atena se vznesla do prvního patra vzdušným výtahem. Derek byl lepší, než si myslely. Zničil první Dom. Když se to dozvěděla Vora, popadl ji vztek: „Do poklusu dámy!!!Druhý Dom je už náš. Je vzdálený 100 km, rychle, mají asi hodinu náskok. Musíme jít přes noc!“ A tak šly dál – do Domu zvaného Garage.

Garage ležely v hlubokém údolí. Nikde nic, ticho. Sonja sledovala objekt dalekohledem. „Zas nás předběhli.“ Klela Atena a zuřivě pohlédla na Voru. „Musíme objekt prozkoumat.“ Řekla Vora  klidně a už chtěla seskočit přes okraj kopce. „Chceš snad zkoumat takhle obrovský a  dlouhý objekt?“ Bertina rozpačitě ukázala na stavbu. „Musím!“ křikla a dala se s Atenou do poklusu po strmé straně kopce dolů ke Garagím. Bertina je následovala. Sonja váhala. Instinktivně stiskla plamenomet, když najednou postřehla pohyb na protější straně kopce – Derek na ně mává. Cítila, jak ve tváři rudne, když kolem ní prosvištěla raketa. Boj začal.

Vora a její družstvo se řítili po chodbách garáží. Byly úzké, budova byla nízká a temná. Jediné, co tam bylo pohyblivého, byly jezdící schody na půdní patro. Kolem dívek padaly střely, ale ani jedna nezasáhla. Derek a jeho družstvo jim zdvořile pomáhali. Zápas skončil. Garage byly zničeny.

„Co se mi ty tady sereš do zápasu!!!!“ vykřikla Vora jen, co uviděla Dereka na druhé straně chodby. „Možná si myslím, že je tě škoda.“ Derek poznal, že její chování už nikdy nebude přátelské.Vyhnul se jejímu pohledu……. Cesta pokračovala.

2431/leden –Merkur

Barikády byly vzdáleny asi 2 km. Měl to být rozlehlý hrad, obklopený jezerem. Vora věděla , že to bude těžký cíl. Všechny byly po dlouhé cestě unavené. Nesměly se zastavit. Podle ní měly odpočinku dost. Přemýšlela, co bude, až jednu z nich ztratí. Přemýšlela o Derekovi. Možná by neměla být tak nepřátelská, co když bude potřebovat pomoc…….

Barikády se tyčily přímo před nimi. Dom už byl napadnut. Zuřil tam boj. Bojovníků tam muselo být víc. Atena tam poslala předem několik silných raket a pak si vzala paprskovač. U vchodu se rozdělily. Voře bylo úzko, věděla, že některé z nich se možná nevrátí. Tížilo jí to..nechtěla cítit žádny cit, ale cítila bolest nad Zemí, jejím družstvem a Derekem. Věděla, že svému družstvu nedala možnost odpočívat. Jeden protivník proti ní vystřelil. Naštěstí ho rozdrtila na pět kusů dřív, než se stačil trefit. Pach krve ji popohnal kupředu. Barikády byly opět zničeny. Tentokrát si už Dereka nevšimla. Zatím se boje zdály více než snadné. Spadl jí kámen ze srdce, když se opět sešly všechny čtyři u brány.

Je zbytečné popisovat další bitvy na zámečku Peak, v garážích Grinder, ve vysokém železném komíně Fractal, v chodbách Oblivion a na skladě pod názvem Turbine. Vše bylo zničeno. Ke Xanovi zbývalo málo, méně, než si mysleli.

„ Na Gothicu!“ zakřičela Bertina.

„Počkej, chci si odpočinout.“ Sonja si zoufale sedla na kámen schovala hlavu do klína, nechtěla, aby zbytek družstva viděl, jak zoufale se jí chce spát.

Souboj v Gothicu nebyl tak jednoduchý jako předešlé. Družstvu odcházely síly. Bojovníci tam byli vychytralí, rychlejší a mnohem bystřejší. Taky už to nebyli jen lidští potomci, ale také roboti z pancéře.

Po třech dnech dorazil ke Gothicu Derek, jeho družstvo bylo mnohem silnější, lépe odpočívali.

„Už bojujou.“ Ethel si setřel nalepené černé vlasy z čela.  „Myslíš, že jsou všechny?“ Vinc zamyšleně pohlédl k obloze. Gig se zasmál. „Nesměj se,“ řekl Ethel, „třeba jsme to právě my čtyři, kteří tady vytvoří novou civilizaci.“ Gig se hlasitě zachechtal.

„ Ta malá blondýna, Sonja, už v táboře se o vás mluvilo, co?“ Gig se zatím nepřestával bavit. Ethel se otočil, měl v očích bolest. Derek se na ně zle podíval a  zavelel : „Jdeme!“

Jen Ethel zůstal chvíli stát a zamyšleně koukal do vyprahlé země.

2432/ květen – Merkur

 Několik dalších cílů bylo dobito sílou družstev. Vora a její družstvo odpočívali u jezera. Atena si zuřivě oplachovala obličej studenou vodou. „Myslíte, že Derek…“ Sonja se na své společnice nevinně usmála „ Drž hubu!“ Bertina na ni hodila vražedný pohled. Sonja se rychle otočila. Necitlivé chování svých společnic nemohla snést. Ethele, kde jsi???????

2432/červen – Merkur

Zeto se rozkládalo přes 10 kilometrů do šíře. Vysoké nad zem však bylo jen pár metrů. Vora odhodlaně šla do boje, tentokrát nedopustila, aby její družstvo odpočívalo. Věděla, že Derek je blízko. Za každou cenu ho chtěla předběhnout a dokázat mu, že je lepší. Toto chování  nedokázala vysvětlit ani sobě. Bylo více než sobecké. Boj v Zetě trval týden, jen roboti a oni. Cítila, že se blíží katastrofa. Členové obou družstev potajmu odpočívali na chodbách, mohl je někdo zastřelit ve spánku. Nedokázali už bojovat z plných sil. Boj byl příliš vyčerpávající.

2432/červenec – Merkur

Strhl se neuvěřitelný souboj. Po chodbách Zety se najedou rozmístilo snad 500 robotích bojovníku. Vora

věděla, že mají problém. Střílela po všem, co se hýbalo. Za poslední hodinu jich aspoň třicet zabila. Nohy i ruce jí slábly. Byla úplně sama v cizím světě.

Sonja běžela po jedné úzké chodbě. Už nemohla ani stisknout spoušť. Vořino tvrdé chování jí už lezlo krkem, všechno jí tady lezlo krkem!  Byla na dně. Sil jí ubývalo každou sekundou víc a víc. Najednou ucítila prudkou bolest a ohlušující ránu. Klesla k zemi. Sáhla si na bok a ucítila teplou krev. „Ne, takhle přece , ne!!!!“ Zmatek. Hlava se jí začala motat, při každém pokusu vstát se zhroutila opět na zem. Najednou ucítila teplé obětí.

„Odnesu tě do bezpečí.“   Cítila jak on objímá ji a ona jeho. Cítila jeho dech, rty…..po těch letech na Merkuru. Srdce jí příjemně hřálo, i když jí vlastně byla hrozná zima.

„ Uteč! Ethele uteč.Prosím“ už neměla sílu mluvit.

„Chci být s tebou, aspoň jednou za život, jednou ,vydrž!“ stiskl ji. Zazněla druhá ohlušující rána.

„Ethele…“  řekla  ona.

„ Sonjo, mi…..“ Bylo ticho. Jen leželi vedle sebe. Už nic necítili, jen teplo a klid. Zemřeli najednou. Ani jednou za život si nemohli vyznat to, co je vlastně tak tížilo.

Zbytek družstev je objevil asi za dva dny. Tentokrát se už nikdo neubránil emocím. Zeta padla.

KONEC první části