Čtyři stěny. Není jich víc - jsou opravdu čtyři. Přepočítávám je každý den. Jedna a druhá a třetí a čtvrtá. A já nevidím nic jiného. Nevidím, co je za nimi a nevidím, co před nimi. Jsou pouze ony a já. Všechno ostatní ztratilo důležitost. Nepotřebuji se dotýkat věcí a využívat jich - respektive potřebuji, ovšem nechci to. Neumím vyslovit odpor, který chovám ke svému tělu - které se musí dotýkat, musí využívat, musí cítit, jinak by nebylo. Dnes ráno jsem se díval do zrcadla - asi hodinu - a můj obličej mi připadal jako portrét, který už nikdy nebude jiný, než jak byl namalován. Červeně a expresivně. Ani prostředí už nebude jiné: bílé a prázdné. Tak jsem si dříve představoval nebe - jako dlouhou, nekonečnou prázdnotu, která se táhne odnikud nikam. Pokud je tohle opravdu nebe, proč mám tělo? Proč se dotýkám a využívám? A proč cítím to pálení? Je to slunce, kterému jsem nyní blíže než ostatní?

  Už nikomu nevěřím. Největší důvěru chovám k člověku, který rozváží pizzu. Mezi dveřmi směníme krabici s pizzou za peníze, aniž bychom na sebe pohlédli. Prázdné krabice skládám do dvou komínků na kuchyňské lince. Jakmile jich je dostatečné množství, nastrkám je do velikého černého igelitu. Někdy přidám do některé krabice jiné odpadky, kterých se chci zbavit. Při další předávce pak požádám kluka v červené kšiltovce, zdali by nemohl igelitový pytel vyhodit do popelnice. Dívá se na mě s rozpaky, proto vysvětlím, že jsem nemocný. Dosud mi pokaždé vyhověl.

  Telefon jsem odpojil před několika dny. Volala mi matka a chtěla vědět, co se se mnou děje a proč jsem se tak dlouho neozval. Vymyslel jsem si, že toho mám hodně do školy. Stejného dne jsi volala ty. Všechno se to sešlo zaráz. Omluvila ses mi za naše poslední setkání a svoji reakci označila jako „nepřiměřenou“. Potom jsi chtěla vědět, zda jsem v pořádku. A mimo to: ráda bys mě viděla. Nebyl jsem si jistý, jakým způsobem ti mám sdělit, že už nikdy nevyjdu z bytu. Nakonec jsem řekl, že možná přijdu v úterý na přednášku. Potom jsem zavěsil a odpojil ze zásuvky šňůru.

  Život v malém prostoru mě naučil vnímat detaily. Všechno, co bylo, nebo je, se stává pozoruhodným; všechno stojí za pozornost: slunce tříštící se o zatažené rolety, deformovaný svět nazíraný přes optiku sklenice, vánek pronikající dovnitř místnosti pootevřeným oknem a čechrající chlupy na rukou - oblíbil jsem si pozorování pavouků, kteří splétají v rozích stěn pavučiny. Jejich zvířecká sofistikovanost připomíná lidi - kteří splétají pavučiny, aniž by to přiznali. Vychytrale útočí jeden na druhého a nepozastavují se nad tím. Pokud je někdo do lidské pasti chycen, vynaloží mnoho úsilí, aby byl schopen si to uvědomit. Já jsem to dokázal. Došlo mi, že pokud bych zůstal mezi nimi, dříve či později bych byl chycen.

  Včera jsem měl na okamžik pocit, že mohu odejít a začít od začátku. Byl to možná zlomek sekundy, během které se mi promítly obličeje, jež jsem znal. Byly tmavé a zahalené v mlze; nerozeznával jsem je od sebe. Vše splynulo v jakousi hmotu; jakýsi vzdálený vesmír, který se - jako nebe - táhne odnikud nikam.

  V tuto chvíli ležím v posteli. Už nepřemýšlím, co bude dál. Budoucnost je mimo mě. Je tma. Ozve se zvonek. Kluk s pizzou. Nastavím ruku, ve které jsou peníze. Podívám se na něj. Hlavu má skloněnou, kšiltovka mu na tvář vrhá stín. Když natáhne ruku, aby si vzal peníze, ucuknu. Překvapeně se na mě podívá a zamračí se. Pak mu podám peníze a usměji se. Otočí se a odchází pryč. U schodiště se zastaví a řekne: „Nechcete, abych vzal odpadky?“ Prohlížím si jej, jako by mu měli z těla vylézat pavouci. Není koneckonců jedním z nich, nesplétá pavučinu, do které se mám chytit? Tak to totiž mezi nimi chodí, vytvářejí pasti a navzájem se do nich lapí. Já jsem ovšem tady, nikdo se ke mně nemůže dostat, nikdo mě nechytí.

  „Ne. Snad příště. Díky.“

  Ležím v nenapuštěné vaně. Pojídám pizzu. Nejsem docela rozhodnut, zda se umyji. Jsem nahý a drobky jídla mi padají různě po břiše. Některé uvíznou v nechutně dlouhém ochlupení, jiné se přes hráz mého těla s úspěchem překlenou. Netečně pohlédnu na žiletku položenou na okraji umyvadla. Včera jsem se s ní pořezal při holení. Vlastně jsem se ani holit nechtěl. Je na ní trochu zaschlé krve.

  Jakmile dojím, projde mnou vlna otupující úlevy. Hlad byl zahnán a tělo si žádá klid. Pustím vodu a nechám ji jen tak téct. Smočí mi pouze část dolních končetin.

  Vylezu z vany, aniž bych se umyl. Již nejsem nadále člověkem, mám nohy i ruce, ale náhle jako by mi nepatřily. Prohlížím si své prsty. Za nehty je špína a na koncích jsou zčernalé, třebaže uběhlo již několik dnů, co jsem psal černým fixem na zeď v obýváku své pocity. Pocity. Možná poslední, které jsem kdy měl. Ovšem ty prsty - něco je s nimi v nepořádku. Dávám je před oči, zohýbám, otáčím jimi, ale nic necítím. A potom spatřím sám sebe v zrcadle. Vidím svůj obličej, není však můj, prsty se jej dotýkají, a přitom necítím dotyk. Již nemohu pochybovat o tom, že tím člověkem před zrcadlem nejsem já. Přesto je zřejmé, že jsem jeho součástí, jinak bych přece neviděl všechno to, co vidí on. Zdi počmárané fixem - a náhle dveře od bytu, které se otevírají a záhy vchodové dveře a denní světlo. Je tohle nebe - které se táhne odnikud nikam? Připadám si, jako bych se vznášel vysoko nad zemí.

  Univerzitní chodba - přednáškový sál - tvá postava - tvá tvář - tvé oči. Obrazy se mění v tak náhlém sledu, že je nedokážu vnímat všechny.

  „Ahoj,“ pronese člověk, jehož jsem součástí.

  Udivený výraz a ústa dokořán rozevřená.

  „Co tady děláš?“ řekne osoba, které patří tvá postava, tvář, tvé oči (možná jsem vynechal některý z obrazů, jelikož se - jak řečeno - střídaly příliš rychle).

  „Nevím, co se to se mnou dělo, ale už je konec. Chci zase normálně žít.“

  Ženská osoba se potom podívá přímo na mě, nikoli na člověka, jehož jsem součástí, ale na mě. Leknu se. Rád bych zavřel oči, ale nejde to, nemám oči.

  „To je moc dobře, moc dobře. Všichni jsme měli starost,“ řekne.

  „Už je to pryč. Připadám si jako nový člověk. Najednou jsem plný síly. Nechápu, kde se to ve mně vzalo.“

  Ženská osoba se usměje. Nebo se alespoň domnívám, že je to úsměv.

  „Úplně jsem bláznil,“ pokračuje člověk, jehož jsem zřejmě součástí. „Čmáral jsem po zdech lihovkou, jedl jenom dováženou pizzu. Všechno se ztrácelo.“

  „Už začíná přednáška,“ vstoupí do proslovu ženská osoba a naznačí mému hostiteli, aby si sedl vedle ní.

  „Možná je čas na nový začátek,“ pošeptá jí. „Možná se dá vždy začít od začátku.“

  „Jsem ráda, že si to myslíš.“

  V tichu, které nastane, se začnu pomalu vytrácet. Připadám si lehčí a lehčí. Potom se obrazy rychle střídají - ještě daleko rychleji než předtím. Téměř žádný z nich nedokážu zaznamenat. Nakonec už nevidím vůbec nic a opouštím tělo svého hostitele. Když znovu obživnu, vidím zcela jiné obrazy. Jiné ruce, které nejsou na koncích zčernalé, dveře od jiného bytu, jiné zdi, na kterých chybí nápisy, jiný obličej a jiné tělo, jehož se stávám součástí. Už patřím tomuto tělu a ono patří mně. Zpočátku se budeme nenávidět, ale brzy si na sebe zvykneme a nedokážeme si představit život jeden bez druhého. Bude to jako v pohádce.