VĚNOVÁNO ALŽBĚTCE BETTY S PĚTI OLYMPIJSKÝMI KRUHY POD OČIMA (55 BUDE SLAVIT 19. ÚNOR ZPĚVÁK SEAL, COŽ JE SÍLA)

tak pohleď, její krevní plazma, neustále se zdá být krásná, Bedřich, ne Bohoušek, Smetana jak koloušek & Vlast Má

fotogenická fotografie foto graduje, jen lotr spamuje, pantáta (bez oušek?) Bezoušek s bubu hubuje, Seal s věkem dvou pěti v doupěti salv slamuje Drama

s cvokem dál dojdeš, s krokem v kybernetickém převlečení Neviditelný pes a Irenka Neffová 10 let trápí děs

můj mezní kompliment nezní bez ní, avšak třeba ji to zněžní až rozněžní roztomile jak šikmá věž v Pise

nakloněn všem Irenkám i Neffům i švadlenkám i ševcům; navleč a navlhči si jazz přes vřes vybředni

výstřední a vůbec, co je tanec, to Patrick Swayze i svatý Patrick pro dirty dancing nabádá jak v sadu lambada

koniklec, život není klec, život funguje jak obrazec ikona: Leonardo da Vinci, šifra pro oprášený, ne obrácený

zvrat Mona Lisy, Elisabeth působivé zrovna tak jako vyslanec.

Redaktor odstupující do poslední chvíle vydržel útoky nepřátelského orgánu klubu Napřed, ale konečně podlehl, jsa tělesně ztýrán redaktorem nepřátelského sportovního časopisu. Jednalo se o jakýsi „trestný kop“ do jeho bříška, který ho upoutal na delší dobu do lůžka. Stav se tedy prozatím redaktorem, přijal jsem na sebe povinnost pomstít se nepřátelskému orgánu, kteréžto povinnosti hleděl jsem svědomitě dostát. Mé útoky proti klubu Napřed byly tak silné jako rány při boxování, tak zvaný „solar flexus blow“, totiž rány na mohutné pletivo nervů mezi žaludkem a páteří, byly tak záludné jako všechny nedovolené chvaty při řeckořímských zápasech a tak veselé jako dámské „handicapy“ v „lawn–tennisových“ zápasech.

Celým číslem vlekly se ty útoky. Začly úvodníkem, ohnivým jako běh maďarských lehkých atletiků, a končily zaslánem, ve kterém pralo se špinavé prádlo a vyhrožovalo novými skandály. Rubriky: Automobilismus, Cyklistika, Atletika lehká a těžká, Lawn–tennis, Fotbal, Hokej, Vodní sporty, Šerm, Rohování, Zprávy klubové byly těmi útoky přeplněny.

Já to byl, který zavedl do sportovního života takzvanou politiku „převlečníků“, totiž přeběhlictví z jednoho klubu do druhého, což mně nijak nevadilo, že uveřejňoval jsem úvodníky s nápisem „Temné zjevy“, kde jsem psal: „Stačí slib – a dnešní rekordman zahodí prapor a přeběhne. Ach ty ubohá sportovní morálko!“ atd.

Náš klub Kupředu byl poražen v poměru 4:2.

Byla to strašná rána pro nás, a proto ten článek musil vinit nepřátelské hráče z nedžentlmenské hry.

Propustil jsem právě dva kvartány, kteří přišli prosit, abych uveřejnil v časopise, že kvarta A zvítězila nad kvartou B 6:3, když kdosi nesměle zaklepal. Na mé vyznání vstoupila do redakce mladá, uplakaná dáma, držíc v ruce poslední číslo mého časopisu.

„Pane redaktore,“ pravila s pláčem, „viďte, že to není pravda?“ Ukazovala mně přitom větu z mého článku „Kupředu versus Napřed“. „Ze zřejmého ofsajdu střílí již potřetí Xaver.“

„Viďte, že to není pravda. Ne, můj Xaver by nikdy nebyl schopen takové podlosti. Řekněte, že to není pravda, řekněte, pane redaktore, že se mýlíte a že můj ženich nestál ofsajd, že strčil do beka a tím že již nestál ofsajd.“

„Ne, Xaver, ten velký, šlechetný hoch, který tak hezky zná míč stopit a který tolik brilantně vrazil míč hlavou do branky, ten není takový podlec, aby shootoval na gól, když by stál ofsajd. Je tak dobrý a šlechetný, že jistě strčil napřed do beka, než střelil do branky. Já přece viděla, že bek leží před ním. Ach, pane redaktore, odvolejte to a neničte mé štěstí, je to můj drahý Xaver, dobrý a hodný. Ne, ten jistě nestál ofsajd, když shootoval. To bych nepřežila, to by byla má smrt, kdybych věděla, že on je takový.“

„Nemohu pro vás, slečno, nic jiného udělat než nabídnout vám židli, abyste se posadila,“ pravil jsem, „Xaver vyvedl trestuhodný čin a jednal vskutku tak bídně, jak je psáno.“

Zvedl jsem ji ze země: „Je mně líto, slečno, byl to zřejmý ofsajd.“

„Vy darebáku a hovado,“ psal jeden, „abyste věděl, že jsem džentlmen, podpisuji se plným jménem…“

Odpůldne přišla Xaverova teta, která prohlásila, že Xavera vydědí, jestliže je to pravda, že z vyloženého ofsajdu potřikrát shootoval. Plakala též a mluvila o hanbě, kterou vrhl Xaver na celé příbuzenstvo. Odešla pak s prohlášením, že odkáže veškeré jmění na založení stipendií pro poctivé fotbalisty.

Policie se ani neukázala, poněvadž syn policejního ředitele hrál za klub Napřed.

Výhružných listů toho dne dostal jsem dvě stě šedesát pět!

O sto méně, než je celý rok 1907.

Následujícího dne obdržel jsem poštou tucet pekelných strojů. Jeden dokonce na dobírku. Poslal jsem je nazpět.

Do bytu byly mně hozeny smradlavé kuličky a několik set vizitek: „Navštívíme vás zítra.“

Našel jsem i vizitku syna policejního ředitele a vizitku Xaverovu: „Odjeďte, já se neznám…“ Byl to šlechetný muž!

(Humoristické listy, 9. srpna 1907)

Bylo to předloni, kdy z nedostatku peněz šel jsem pěšky z Terstu přes Alpy do Prahy. Vandroval jsem, což předpokládá, že jsem fechtoval. V Lubně ve Štýru zastavil jsem na silnici tři muže, kteří vyhlíželi jako turisti, a prostým způsobem „Ein armer Reisender“ žádal jsem je o podporu. Ti mladí lidé byli Francouzi a odpověděli mně s úsměvem, že také nemají ani krejcaru, ale ne že by snad nemohli mít peníze, oni si peněz vůbec s sebou na cestu nevzali, ačkoliv peníze mají, neboť oni považují za svou svatou povinnost bez krejcaru procestovat celý svět, „Nous sommes sportsmens,“ pravili ti hoši a dali mně na památku pohlednice s jejich fotografiemi. 

Pro anglického státníka Gladstona bylo sportem, když kácel stromy ve svém parku, ale pro drvoštěpy není sportem rubání stromů.

(zabavena pasáž, která už nebyla nikdy k nalezení, domyslete si po 111 letech cokoli jako Mozart svoji Kouzelnou flétnu) 

Ruský car Ivan Hrozný pěstoval jiný sport, který přinášel mu velké osvěžení po panovnických starostech. Dával své dvořany čtvrtit a mučit a sám prováděl též tělesná cvičení, jako vlastnoručně vězňům lámal nohy a ruce, vytrhával jazyk z úst a podobně. Šel jedině ve šlépějích římského císaře Nerona, pro kterého bylo sportem zapalovat Řím a upalovat nepohany.

Jeden dánský panovník ve století sedmnáctém měl slušnější sport. Vyhazoval do vzduchu hrušky a chytal je do svých otevřených královských úst. Jednou se mu to nevyplatilo. Hruška uvízla mu v hrdle, a poněvadž dvorní etiketa vyžadovala, aby se královský lékař, než jde ke králi, vyzpovídal a přijal Tělo Páně, udusil se zatím dánský král.

Někteří panovníci provozovali ten sport, že dali odbojné pány přivázat ke stromům v lese a pak na ně stříleli z luků, jiní naproti tomu byli zachváceni horečkou pracovat, jako ruský car Petr Veliký, který ze sportu dělal nádeníka, a když ho to omrzelo, vrhl se na jiný a starý sport všech panovníků, všech věků a všech národů, na válečnictví.

Dějiny české podávají o tomto sportu mnoho pěkných příkladů. Tak král Jan Lucemburský byl takovým válečníkem sportovcem. Najal si žoldnéře a jezdil tak dlouho po světě a válčil, až ztratil jedno oko. Pak na chvíli přestal ten sport pěstovat. Za nějaký čas zastesklo se mu znovu po rvačkách a jel zas. Ztratil druhé oko. Když byl slepý, válčil dál, až konečně slepému sportovci českému udělali konec angličtí vojáci u Kresčaku. Na památku toho, který pobíjel lidi, až sám nalezl přiměřenou odměnu, stojí tam na poli kresčackém pomník, který posiluje styky česko–francouzské a který dal příležitost p. Hantichovi k nadšenému článku.

Ve spisech mládeže nacházíme mnoho zmínek o různých sportech panovníků. Přečtěte si, prosím, tyto články: Malý princ jde v průvodu svého táty, krále, na procházku. Najednou uvidí žebráka, který má klobouk v ruce a prosí o almužnu. Tatínka krále něco napadne a pošle synáčka, aby vzal žebrákovi klobouk a žebral za něho. Kolemjdoucí házejí peníze, peníze prší, princ má radost, král má radost, sami nedali žebrákovi nic, žebrák pláče a nakonec to čtou děti v obrazech z mocnářství pod názvy: „Šlechetný čin následníka trůnu.“ 

To jsou sporty v panovnických rodinách.

Pro rodiny lidí, kteří nemají titulu královského a nejsou pomazáni, dnes nepanuje mínění, že by činnost sportovní jednotlivých členů se ztratila bez poznámek pro veřejnost. Listy, které dnes opomíjejí zmiňovat se o oné sportovní činnosti panovníků, přinášejí obšírné referáty o občanských sportech. Listy mají své zvláštní sportovní rubriky, které obecenstvo čte raději než zprávy o činnosti parlamentu, ačkoliv nechci říci, že by pro posluchače na galerii sněmoven nebyly časté ty návštěvy sportem, řekněme-li, že sport je zábavou.

Všimněte si rubrik: kopaná, lawn–tennis, šerm, atletika, turf, cyklistika, automobilismus atd. atd.

Svět vymýšlí si stále a stále nové sporty…

Wiklefa Hus se učil znát,

a po sta letech boží bojovníky

Anglie učí fotbal hrát.“

Ovšem z Anglie pochází slovo sport, z Anglie pochází kopaná. Kopanou Češi zaujali první místo v řadě kulturních národů, Slavie dala za svou celou činnost cizím mužstvům přes 4000 branek. A z Anglie byl Wiklef, Wiklefa znal ze spisů Hus. Jaké smělé kombinace pro naše měšťácké žurnály.

To je všechno ovšem sportu nedůstojné, takové přepínání sport znehodnocuje.

Sport má býti jakýmkoliv tělesným cvičením, které přináší pro toho, kdo jistý sport provozuje, nejen zdravotnický prospěch, ale i duševní osvěžení. Tělocvik sportem. Sportem vycházky do přírody. Sportem atletické zápasy a podobně. Ale nikdy sportem v pravém slova smyslu není hra na kulečníku, ping–pong a jiné podobné hry.

Zkonfiskovanou část se nepodařilo objevit a ošetřit.

Fechtovat – žebrat zrovna jako nejeden nejapný uživatel Totemu.cz o ještě nejapnější pozornost kvůli jepičímu rozumu, kdopak asi?

Ein armer Reisender – chudičký cestující

Turf – dostihy (anglicky)