Tento příběh je smyšlený a jakákoli podobnost se skutečnými postavami či událostmi je náhodná. Jde o literární fikci; text nemusí být v souladu s názory autora. Pro čtenáře od 18 let.

V práci

 „A Honzo nezívej tady, je to nakažlivý!“ nadechla se a vydechla kolegyně.

„Tak to je jasný, abys ode mě ještě něco nechytla.“

„To je hrozný, jak tu lidi furt zívaj,“ nezapomněla na své poslední slovo v diskusi. Ono diskusí bylo dneska asi už 14, ale většina se týkala lidí, kteří tu zrovna nebyli. Někdo pracuje od sedmi, někdo od osmi. Někdy je jedno výhoda a druhé nevýhoda. Holky vlastně v podstatě řeší jen vztahy a pomluvy, případně slušně pokročilou kombinatoriku obojího.

„Ty jsi vlastně ninja, želva ninja...,“ povzdychla si kolegyně. Jo, jsem želva ninja, to je asi první lichotivá přezdívka, jakou jsem kdy dostal. Mluvili jsem s kolegyněma, že nespadám do systematiky žádného dóša typu podle ajurvédy. Tak jsem jim řek, že jsem „mutant“, smály se, a v té souvislosti jsem tak trochu poznamenal, že ta želva ninja opravdu jsem. Když jsem byl pak na operaci se zádama, kolegyně poznamenaly, že mi šli spravit krunýř. A že mi syn říká „kámo čekuj“, a ne „tati“, to je prý tím, že jsem želva ninja. Když nám na pohovoru personalistka říkala, zda nám nevadí pracovat v ženském kolektivu, řek jsem, že ne. Já viděl jen ty velký výhody. Šéf je alfasamec, protože získal obálky od sekretářky, což se jiným kolegyním vůbec nepovedlo. Říkal, že když chce něco od ženský, že je to jasný.

Svou pozornost jsem přeorientoval od kolegyň, které vlastně mluví už asi dva roky o tom samém (pracuju tady dva roky); buď se vychvalují, kritizují od sedmi ty, co pracují až od osmi, vymýšlí sociální strategie a vzájemně si potvrzují novými a novými slangovými výrazy svou stádní příslušnost. Ze života hmyzu. Vyhrocená sociální kritika. A tu pozornost jsem přeorientoval na psychopata grafika (ten tady pracuje už dlouho), nedávno hodil kolegyni do tašky krabičku s blechama, někdy trochu pochybuju o jeho úrovni. No, kde jsem byl já před deseti lety... Podíval jsem se na grafika a zasyčel jsem potichu: „Do čehos tu duši dal...!“

„Já nikam žádnou duši nedával!“ odpověděl grafik.

„Jo, v pohodě, já se jen zamyslel, no jo no,“ pousmál jsem se. Vlastně nevím, jestli tam nějaká byla. Pak jsem na záchodě o patnáct minut později vyprskl, ale i kvůli tomu, že jsem šéfovi vymyslel novou přezdívku Rumburak. On nosí pentagram, má piercingy a tetování, je hrozně hubenej a chodí pořád v černém. Na jednu stranu je to tady docela zábavný. Kdyby sem přišel můj syn, přišel by si tu jako v nějaký pohádce a byl by nadšenej! Já tomu říkám panoptikum. Výběr rarit. A horrory mám docela rád. Možná jsem sem trochu zarostl, stoletým mechem. Často se zamýšlím nad tím, jak může člověka ovlivnit jeho okolí. Grafik říkal, že když člověk přijde mezi blbý lidi, stane se hrozně rychle blbcem, a když přijde mezi chytrý, chytřejší nikdy nebude. Ostatně on to vlastně i potvrzuje, když společně trávíme čas. A čas tu běží trochu jinak... na uzavřeném oddělení Star Trek Deep Space Nine.

Abych zase nebyl vůči holkám zaujatý a viděl to objektivně, vztahy tady jednou řešil i grafik, nejenom holky tady. Ale za tu dobu, co tu jsem, jenom jednou. Říkal, že byli s manželkou u mediátora, že měli „vztahovej problém“. Ona ho tam prý doporučila. Mediátor se ho zeptal, kdy ho jeho žena naposledy inspirovala. Grafik mu odvětil, že jestli to myslí tak, jako kdy mu udělala dobrou svíčkovou. Prej se mu ten mediátor začal smát. Grafik z toho byl špatnej, a tak se tu ptal holek, co tam měl říct, že tam je pozvanej znova. Tak mu Klárka s Anežkou trpělivě vysvětlovaly, že žena může inspirovat i jinými věcmi než kuchařskou inspirací. On se pak o tom odmítl bavit, protože řek, že je to „sprostý“.

Nějak jsem se zamyslel, jako obvykle myšlenkami mimo. Typickej Vodnář, já vím. Snažím se ale často o mindfulness, líbí se mi, že je to prostě meditace odseklá od náboženského balastu. Zas se probouzím v Přítomnosti, Tady-Teď. Ale ono je potřeba i to Předtím a Potom, napadá mne, naše paměť, naše myšlenky, naše sny a cíle... Kolegyně zase mluví. Já si dneska zapomněl celouzavřená studiová sluchátka a nemůžu poslouchat psytrance, chillgressive a psybient.

„To jsi dostala od přítele, jo?“
„Jo.“
„On asi upad po cestě, ne?“
„Ne.“
„To jsi s někým jiným, přiznej se. Ona má určitě někoho jinýho!“

„Spálila jsem se na sluníčku a loupe se mi kůže.“

„Když se had svlíkne z kůže, pořád je to had,“ řekl jsem Klárce.

„Já nejsem žádnej had, dej nám už pokoj ty mačisto,“ odrazila Klárka útok.

„Honzo, jsi samolibý samec pohrdající ženami, to ale není žádné štěstí, přece Honzo,“ usmála se empaticky Karolína a pohladila mě po rameni.

Ony ty holky fakt nevědí, co chtějí.

„Hele, tyhle šlapky se na tu motorku nehoděj,“ vyjádřila se k produktu, na kterém zrovna pracujeme, Klárka.

„Šlapky, jo?“ usmál jsem se na ni.

„No na tuhle motorku by teda žádný šlapky nesedly ani náhodou,“ zkonstatovala Lída.

„Vždyť to říkám, já s tím mám zkušenost. Teda nemyslim s motorkama,“ dodal grafik.

„Klárce se přece ta motorka líbí a Lída to musí vědět nejlíp,“ dodávám s objektivností inženýra.

No a s holkama se sice vychází těžko, když to genderově zhodnotím, ale je pravda, že teď je na mě pěkně naštvanej i šéf. A to jsme vycházeli dobře, protože oba posloucháme metal. On teda spíš ten agro metal, ale to je jedno. Vkus není relativní, jak se nám snaží namluvit postmoderna. Kdyby měl každej dobrej vkus, kategorie vkusu by neexistovala a člověk by si nemohl připadat elitně. Kdyby byl každej dobrej kus, byly by všechny kusy stejný. Ale já si nepřipadám elitně, já elita jsem. Ale neříkám jim to. Jasně, mám i svý chyby. Pracuju na nich. No, o šéfovi jsem řekl před týdnem, že je čundrák a on neslyšel to --nd--. Holky mi pak říkaly, že je naštvanej, že jsem o něm řekl, že je „čůrák“. Když to neslyšel, já mu to prostě vysvětlovat nebudu, mám svojí hrdost, je to jeho chyba, má se mě zeptat, jestli to bylo fakt „čůrák“. Místo toho se baví jen odměřeně. Tak ono to nějak vyhnije. To tak někdy je. Prostě komunikační mistrovství v asertivitě, pozitivní aserci, empatické imaginaci, já na tohle prostě moc nikdy nebyl, poslouchám si chillgressive techno a jede se dál. Za chvíli na oběd. Jednou šéf řek, že ho ženský serou a že je všechny vyhodí. Já souhlasil. My tady jsme v podstatě misogyni, včetně kolegyní. Ani ženy nechtějí dělat v ženském kolektivu. Ale jde prostě jen o reakci a nezajímá nás, kdo je ze Saturnu a kdo z Venuše. Možná je to i dobou. Ale on ten původ prostě často vypovídá. Teda že se kolegyním postupně neprodlouží smlouva, protože podprsenka je kompenzační pomůcka a duševní invalidy tu nechceme, jsme firma založená na efektivitě a progresu. A pak tu budem moct normálně pouštět metal, aniž by to diskočíči pořád komentovaly.

www.aaen.sweb.cz