Raskolnikov nevěřil, že to udělá, dokud nemáchnul sekyrou. Potom už byl schopnej zabít kohokoliv.

Jdeš nahoru a nohy ti slábnou.

Přidržuješ se zábradlí a dlaně se ti potí.

Dělá se ti blbě, zapomínáš dýchat, točí se ti žaludek i hlava.

S tim musíš počítat, jasný?! Nic tě nesmí zaskočit.

Auto svýho fotra si nechal zaparkovaný na invalidech a z budky si zavolal odtahovku:

na místě pro invalidy stojí nějaký hovado se Superbem A17 4859.

Máš to dokonale vymyšlený: Fotr nasedl do auta a jel si to vyříkat s Bártem. Zaparkoval na jediným volným místě a… Šel!

Zatímco ty seš ve vlaku do Karlových Varů. Zabookoval sis jízdenku na svý jméno, vyzvedl a nastoupil do vlaku. V oranžových kalhotách a červeným svetru. Papoušek k nepřehlídnutí.  Co na tom, žes na příštím nádraží vystoupil. Prostě ten magor v oranžových kalhotách už jednou nastoupil a lidi si ho pamatujou. Trochu divnej, ale hodnej kluk, co jede do Karlových Varů. Prošel si všechny vagóny, pak ses na hajzlu převlíknul do černýho: fotrovi hadry + boty kvůli pachovým stopám, na hlavu kšiltovku a z vlaku vystupuje neviditelnej člověk. A hurá pro fotrovo auto…

Dokonale vymyšlený. Včetně latexových rukavic.

Bárt je šmejd. Neskutečnej šmejd. Stejně tak fotr. Svině na entou. Máti díky nim leží na JIPce s holým zadkem. Bárt to začal, fotr dokončil.

Zahradní párty. Hrstka vyvolených courá po našem trávníku, vykřikuje trapný vtipy a nutí se do smíchu. Otec ve svym živlu. Sedí rozvalenej na tý svý sedačce pod pergolou, žere a chlastá. Vypadá jako člověk, kterej se neštítí ničeho. S nikým se nebaví, nikdo ho nezajímá, pozval si loutky na hraní. Pozval si obecenstvo.

Máti přichází s tácem koktejlů. Bárt vylézá z bazénu, jde k fotrovi, zapaluje si doutník a škrábe se na koulích: šoustal sem tvojí ženu, až řvala o pomoc.

To byl začátek. Slabej odvar toho, co následovalo potom.

Bárt je (dokud je) zmrd. Praktikuje BDSM.
B&D – poddanství, svazování, výchova.
D&S – dominance, submisivita.
S&M – sadismus, masochismus. 

Kšeftuje (dokud kšeftuje) s nekolkovaným chlastem, extází, ženskýma a vyrábí pervitin. Regulérně má úklidovou firmu. Fotr má kamionovou dopravu a provozuje bordely. Provozovat znamená sbírat holky a dělat z nich štětky. Dělat štětky znamená dávat jim pervitin nejdřív zadarmo, pak za práci a pak vůbec.

Máma leží na JIPce, protože z ní fotr udělal jednu ze svých štětek.

Bárt ji chodil každej den zadarmo šukat – rozuměj týrat. Tak zněla dohoda za přísun fetu do fotrových bordelů. Jedna část dohody. Ty další: podíl na zisku, sadismus kdykoliv a s kteroukoliv. Bárt se, nevim z jakýho důvodu, nemohl nabažit tvý matky. No, možná se jedna odpověď nabízí: vypadala bezbranně. Teď tak jenom nevypadá. Teď bezbranná skutečně je.

Od Bárta tě dělí jedno patro a bezpečnostní dveře. Je devět. Fotr obyčejně vstává v jedenáct. Takže - ještě dvě hodiny se bude válet v posteli, což mu nikdo nedosvědčí. Syn ve vlaku, manželka v nemocnici, jeho auto na odtahovce…

Zastavíš se, aby ses ujistil, že máš v bundě všechno potřebný.

Zastavíš se, aby sis připomněl, jak důležitý je zachovat si chladnou hlavu.

Slyšíš šramot. Klíče v zámku. Bárt? Kdyby jo, všechno je v hajzlu. Ne, jsou to sousední dveře. Začínáš panikařit. Co teď? Nikdo tě nesmí vidět, to je základ.

Sbíháš o patro níž a tiskneš se do rohu. Nic lepšího nestíháš.

Kurva, ale s tim musíš počítat. Nic tě nesmí překvapit, jasný?!

Tiskneš se v rohu, slyšíš zámek a pomalý kroky a poprvý tě napadá, jestli se na to nemáš radši vysrat. Může se stát tisíc věcí, který neustojíš a nebude v hajzlu jenom tvoje matka, ale i ty, což svýmu fotrovi nemůžeš dopřát. Může se stát tisíc věcí.

Třeba ty kroku dojdou až k tobě.

Třeba se otevřou dveře, u kterých stojíš.

Třeba uvízneš v pasti i s tvýma latexovýma rukavicema, pod kterýma se ti potí ruce. Schováváš je do kapsy, aby – kdyby náhodou, nebyly to první, čeho si ty cizí kroky všimnou. Napadá tě, že by ses na to měl radši vysrat, ale kroky tě míjej, ani na chvíli nezpomalej, ani na chvíli nezaváhaj.

Mizej. Můžeš pokračovat.

Vole, prostě se odlepíš z rohu, jako by se nic nestalo. Jako bys nikdy nezaváhal. Nic tě nesmí zaskočit. Jdi a zabij toho hajzla!

Jdeš to patro znova, pak ještě jedno. Stojíš přede dveřma a znova kontroluješ obsah bundy. Než sáhneš na zvonek, zopakuješ si: zazvonit, ruce do kapes, poprosit o psaníčko, jít dovnitř, počkat, vytáhnout paralyzér, použít paralyzér, vytáhnout nůž, použít nůž, když to pude, najít prachy, vzít prachy, nebo aspoň fet, zavřít, vyjít z baráku, sundat rukavice, přesvědčit se, že je odtažený auto, dostat se domu, svlíknout se, nechat tam fotrovy hadry + pervitin, převlíknout se, dostat se na nádraží, koupit lístek, v 11,05hod. nastoupit do vlaku směr Karlovy Vary, na místním nádraží se zase převlíknout - za papouška, jít do hospody a mít blbý kecy, aby si tě zapamatovali.

Než sáhneš na zvonek, zopakuješ si: dokonale vymyšlený.

Když konečně zazvoníš, dochází ti, že je to všechno JENOM dokonale vymyšlený.

Bárt neotvírá. Jak je možný, že sis vůbec nepřipustil možnost, že nebude doma? Jak je tohle kurva jenom možný? Prst máš na zvonku dobrých deset vteřin a nic.

Ten sráč není doma, zrovna když ho jdeš zabít.

Zrovna, když máš všechno tak skvěle naplánovaný.

Zapaluješ si cigáro a přešlapuješ. Snažíš se vymyslet, co dál. Co teď.

Vypadnout a celý to zahodit? Nebo zkusit počkat? Ještě zazvonit? Zabušit a říct: to jsem já, Hanz!? Nebo radši beze jména, jenom: to jsem já!?

Dole bouchnou vchodový dveře a ty furt přemýšlíš. Popel z cigára padá na zašlou dlažbu, ani nestíháš kouřit, jak ti to šrotuje. Víš, že dole bouchly dveře a někdo šlape schody, ale nemáš čas řešit, jestli tě tady někdo uvidí. Je ti to jedno.

Všechno je ti jedno kromě jednoho: vymyslet novej plán, jak zabít Bárta.

Protože ty ho musíš zabít. Matku máš pořád před očima. Stopy po škrtidle na jejím krku ti stahujou žaludek. Přístroje, na který je napojená, ti tikají v mozku.

Musíš zabít Bárta. Chceš zabít Bárta. Toho sráče!

Kroky na chvíli ustávaj. Ozývá se kašel. Bártův kašel.

I s timhle musíš sakra počítat. Nic tě nesmí vykolejit.

Odhazuješ cigáro a dáváš ruce do kapes. Znova nahmatáš, že je všechno na svým místě. Všechno dokonale připravený. Nic se neděje. Jenom miniaturní zanedbatelná změna.

Nic, co by nešlo zvládnout.

Jdeš mu naproti. Táhne s sebou tašku se žrádlem. Vypadá spokojeně, dokonce i ve chvíli, kdy tě uvidí: taťka tě nepochválí, dole mu nakládaj fáro.

Tak nakonec to jde jak po másle. Odtah byl důležitej a Raskolnikov taky nevěřil, že to udělá, dokud nemáchnul sekyrou.

-Dohajzlu. Potřebuju psaní, Bárte.
Jsme přede dveřma. Bárt hledá klíče: příde mi kus, po kterym toužim už pár tejdnů. Říká si Víla Análka. Krapet za zenitem, ale řiťku má prej prvotřídní.

Kurva. Nepotřebuju žádnou Lizavetu.

-Kdy?

-Co kdy?
-Kdy příde?

Bárta tvůj vážnej dotaz pobaví: hele, mladej, řekni rovnou, že chceš zasunout!

Strčí klíč do zámku a několikrát ho povytáhne tam a zpátky. Kretén. - Žádnej problém, Víla je už na cestě.

Kurva, ale i s timhle musíš počítat. Žádná Víla Análka tě do prdele nenakope. Ser na ni. Jeď dál!

Už si vevnitř. Bárt hází celou tašku do lednice.
-Dík. Stačí mi to psaní.
-Máš štěstí, mladej, zrovna tady něco mám.

Zrovna vždycky.

Vcházíte do obýváku. Vypadá to tady jak v bordelu. Velkej bar, červená sedačka, červený závěsy, bílej chlupatej běhoun, na kterej, jak doufáš, lehne.

Potřebuješ, aby ti ukázal, kde má fet.

Pak potřebuješ, aby se k tobě otočil zády.

Potom už je to jenom o tvý odvaze.

Bárt otevírá bar a nalívá nějakou whisky. Představte si stokilovýho chlapa v černý košili a bílých kalhotách, s vlasy gelem připláclýma k temeni, nasmrazenýho nějakým značkovým parfémem s feromonama, jak uprostřed svýho obýváku podává whisky svýmu vrahovi: Proč sis neřek taťkovi, má přece zásobu.
-Nechci, aby to věděl. Spolíhám na tebe.

S pohoštěním si nepočítal.

Když vytáhneš ruku z kapsy, uvidí rukavice.

Když ji nevytáhneš, nevezmeš si panáka, což v týhle situaci nejde.

Jakmile ale ruku vyndáš z kapsy, musíš to udělat. Kurva, co teď? Další háček v sérii.

–Musim se jít vychcat.

Na záchodě stahuješ rukavice a koukáš na hodinky. Nemáš čas ztrácet čas.

Říkáš si, že když to jinak nepude, uděláš to bez rukavic. Pak si je navlečeš, vezmeš pervitin, prachy a zmizíš. Rychle, než příde Lizaveta.

Vracíš se. Bárt je v ložnici a telefonuje s Análkou: pak je to asi dvě stě metrů směrem dolu. V ruce drží pouzdro s fetem. Je k tobě zády. Říká: na rohu sou vietnamci. Spěchej, kočičko, čekáme na tebe…

ČEKÁME. Co jí o tobě řekl? Doprdele! Není čas ztrácet čas!

Furt k tobě stojí zády a slintá do telefonu. No tak dělej. Nepřemýšlej a dělej sakra!

Nahmatáš v kapse paralyzér. Na okamžik se ti zatmí před očima.

S timhle musíš počítat. S tim, že nejseš vrah od přírody.

Jdeš k Bártovi a je ti už jedno, jestli zůstane takhle nebo se otočí a uvidí tě. Uděláš to, kvůli čemu si sem přišel. Možná něco navíc, ale rozhodně ne míň.

Jdeš k Bártovi a ten se na tebe otáčí. Snažíš se zachovat klid a díváš se mu přímo do očí. Stačí už tak málo. Připomeneš si fotra. Připomeneš si mámu a měníš plán. Narveš mu ty volty přímo do ptáka. Bude se ti líbit, říká Bárt análový víle a ty vytahuješ obušek, přitiskneš mu ho do rozkroku a zmáčkneš spoušť. Zařve a pouští telefon.

Jednadvacet. Vykulí oči.

Dvaadvacet. Padá na zem. Třese se. Z telefonu slyšíš Lizavetu: haló, no tak haló… Třiadvacet. Klekáš si k němu a tiskneš mu pendrek na koule. Zmítá sebou.

Čtyřiadvacet. Máš minutu. Možná tři. Z telefonu ticho.

Kurva tak dělej! Musíš vyndat nůž a proříznout mu hrdlo. Těsně pod bradou.

Musíš to udělat jedním tahem, rychle a silou.

Držíš nůž v ruce. Nekoukej se. Přidrž mu zezadu hlavu, přitiskni nůž, zavři oči a zaber.

Takhle sis to přece říkal tisíckrát. Nesmíš se mu na ten krk dívat. No tak! Zavři oči kurva. Když to neuděláš, seš v hajzlu. Totálně v hajzlu. Nic to neni. Jako bys podřezal prase.

Zavíráš oči a pevně sevřeš rukojeť nože.

Nevíš, jak je to možný, ale vzpomeneš si, jak si jako malej spadnul z kola, na tu bolest, když se ti do kůže zaryly kamínky ze štěrku. Křičel si: mami!

Cítíš, jak se čepel nože dotýká Bártovýho krku.

Sevřeš rty a prudce škubeš. Zdá se ti to málo. Je šílený dusno.

Znova přiložíš, znova škubneš. Cítíš, že máš mokrou ruku.

Je hotovo.

Otevíráš oči. Kurva. Je hotovo. Hotovo. Stačí jeden pohled. Jedna mikrosekunda.

Z Bárta se chrlí krev jako z kusu dobytka při jatkách.

Stačí jedna mikrosekunda a zvracíš.

S tim jsi měl ale sakra počítat. S tim, že zabiješ.

Zvracíš a začíná zvonit telefon. Bártův telefon. Vzpamatuj se kurva! Co když je to Lizaveta? Co když je kurva doprdele už tady! Podíváš se na displej. Volá Sandra.

Kdo je dohajzlu Sandra? Análka? Nebo jiná štětka?

Běžíš do koupelny a myješ si ruce. Snažíš se přemýšlet. Nic neposrat. Telefon přestal vyzvánět.

Vracíš se pro nůž, jdeš ho umýt. Strkáš ho do bundy.

Hledáš rukavice. Oblíkáš si je. Trvá to neskutečně dlouho.

Běžíš do kuchyně a hledáš papírový utěrky. Utíráš s něma zvratky.

Hledáš sáček. Rveš do něj utěrky.

Jdeš do koupelny a piješ z kohoutku. Slábnou ti nohy. Hučí ti v hlavě. Chceš pryč.

Zase zvoní ten zkurvenej telefon!
Běžíš do ložnice. Zase Sandra.

Hledáš paralyzér. Nemůžeš ho kurva najít.

Telefon furt zvoní. Vzpomínáš si a šaháš Bártovi mezi nohy. Strčíš obušek do kapsy, saháš po sáčku a zvracíš. Telefon utichá.

Všímáš si otevřenýho trezoru, sundáváš z ramen batoh a rveš do něj pytlíky s pervitinem. Rveš do něj štosy peněz.

Jdeš do obýváku a vypiješ whisky.

Jdeš do koupelny a ručníkem stíráš otisky z umyvadla a baterie.

Vracíš se pro sáček a házíš do něj ručník. Házíš do něj skleničku.

Trháš další papírovou utěrku a utíráš kliku od záchodu.

Svážeš sáček, přitiskneš se ke dveřím a díváš se kukátkem na chodbu.

Je čisto.

Vycházíš na chodbu a zavíráš dveře. Slyšíš zvonit telefon. Telefon kousek od mrtvoly.

Bártovy mrtvoly. Bártovy podříznutý krvavý mrtvoly.

Nahneš se přes zábradlí, aby ses ujistil, že nikdo nejde.

Čisto a ticho.

Sbíháš dolů. Na nic si nezapomněl. Všechno si vzal, uklidil. Nebo ne? Nebo kurva ne? Ne. Ne. Klid.

S tim musíš počítat, že si nebudeš stoprocentně jistej.

Vycházíš na ulici. Před barákem stojí ženská krapet za zenitem s mobilem u ucha. Vypadá nasraně. Podívá se na tebe a možná ji napadá, že tady bydlíš, když jdeš se smetím.

Nevíš, ale snažíš se klidně dojít na konec ulice a pomalu zahnout za roh.

Možná se ti směje, žes zapomněl vyhodit odpadky do popelnice.

Ale možná, že ne.