Moje místo

Věřím, že dokážu vytvořit něco jako svět. Nechci svět, jen ostrov. Místo, kam se mohu vždycky obrátit. Vytváření útočiště. Přijíždím na něj po moři motorovým člunem, malý ostrov uprostřed moře, kam nikdo nechodí. Sopka, na které mám chatu s prosklenou verandou s výhledem na moře. Chata je částečně zabudovaná ve skále. Tam chodím, když jdu v běžném světě spát. Lehnu si a koukám na moře. Vždycky jsem měl rád moře. Od chaty vedou dvě cesty. Jedna podél sopky, na druhou stranu ostrova, tam je pláž, kde jsem s jejím pískem, mořem, spojen se všemi živly – ohněm, vodou, slaným vzduchem i se zemí. Druhá cesta od chaty vede nahoru, po sopce, je točitá jako had; rozvětvuje se jako hadí tlama trčící nahoru. Dolní čelist vede k altánku. Horní čelist vede do kráteru sopky, jehož obvod tvoří runový kruh. Uprostřed si mohu sednout a dívat se na hvězdy. Runy byly u počátku světa i u konce, který byl před tímto počátkem. Věčné tajemství. Moře mě odděluje od světa, ale z izolace je možné odjet zpět člunem, třeba někoho navštívit. A pak se vrátit zpátky, nabrat síly v sobě, s pískem, hvězdami, sluncem a vyhaslou sopkou; ten ostrov má i své jméno, a to jméno je klíčem ke vstupu, je to jediná souřadnice a mapa. Jinak ostrov není vidět a vždy jej každý mine. Chodím tam docela často. Cítím a věřím, že tam někde opravdu je. Je mi útěchou, útočištěm, posvátné místo, kde vždycky naberu vnitřní sílu. Moje místo.