|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Chopil jsem se příležitosti. Když šla Ali jednou z obchodu s plnou taškou, nabídl jsem se. Po určitém zdráhání přijala. Cestou jsem se nic nedozvěděl i přes množství otázek. Uběhlo pár dnů a já opět využil příležitosti s nákupem. Když jsme se blížili k chalupě, zaslechl jsem prudkou hádku smíšenou s pláčem některého ze sourozenců. Ali se zarazila a zčervenala. Její oči byly v tu chvíli roztrženy na dvě poloviny. První zářila nevýslovným smutkem, druhá nabyla výrazu, který všichni znali. Velkou rychlostí se shýbla pro tašku a zmizela v útrobách chalupy. Svěřil jsem se Janovi a on vše potvrdil z vlastního pátrání. A tím se naše cesty upevnily ještě více. Zjistili jsme, že vykonává skoro všechny domácí práce sama, její matka si potrpí na nový účes, nové šaty, zatímco my jsme toto u Ali nezaznamenali. Otec se občas vzepře, ale tráví mnoho času v práci. Hned jsem začal Janovi rozmlouvat touhu pomstít se Alenině matce, dát jí pořádnou lekci, jak v rozzuření poznamenal. Oponoval jsem , i když chvílemi chabě, že na to doplatí nejvíce ostatní členové, nejvíce Alena. Jan pro sebe něco zamumlal a tím byl rozhovor ukončen. Uplynulo několik dnů. Vesnici vzrušila zpráva, že někdo rozstříhal veškeré prádlo a oblečení , které viselo u Aleny na zahradě. Nakonec se ukázalo, že šlo o jedny dámské šaty. Viník nebyl nikdy vypátrán. Naše kamarádka, jak jsme ji neoficiálně mezi sebou nazývali, měla v té době trápení s paní učitelkou. Ta ji napomenula a Ali pro sebe něco zašeptala. Pohybující se rty stačily učitelce na to, aby si ji pozvala na chodbu a udělala přednášku o chování. Janovi jsem opět zabránil v jeho řešení. Zašli jsme poté za paní učitelkou do kabinetu a vysvětlili situaci. Jan uznal, že je toto řešení lepší, ale oči prozrazovaly, že chce nadále řešit problémy po svém. Ali sklouzla pohledy do starých kolejí, ale jednou za čas nás obdařila tím prapůvodním, který jsme v ní probudili, perlou, jež cinkla v naší duši, vydala se na výlet nás tří někam, kam jsme směli jenom my, chvíli si hrála, smála se, žvatlala jako malé dítě, vznášela se v naší duši, okolo nás, stala se školními potřebami i hračkami zároveň, na vteřinku se otočila a my jsme zaznamenali další velký úspěch: její oči se nepatrně usmály.
Aleniny Nové oči, jak jsme je pojmenovali, jsme poté na pár dnů ztratili. Způsobila to náhlá smrt jejího dědečka, jenž byl do poslední chvíle veselý, činorodý, na Vánoce nikdy nezapomněl koupit všem dárky, a byl oporou, rádcem i kamarádem zároveň. Byl to ten, který Ali říkal, ať se na život dívá také z veselejší stránky, že jim paní učitelka ve škole určitě citovala přísloví o veselé mysli a zdraví, o této moudrosti Alena hluboce pochybovala, když v duchu pronášela, jak mám být veselá, když to mám doma takové, ale dědečkovi nic neřekla, podvědomě cítila, že to poznal, nedal nic najevo, jenom vzdychl, možná se mu tím zhoršilo zdraví, pomyslila s výčitkou…
Dlouho jsme se motali s Janem ve vzduchoprázdnu, přemýšleli, jak udělat Ali radost, ale tady jsme byli v koncích, i kamarád. Pořád jsme pomáhali s nákupem, zmiňovala se, že musí donést i účtenku a zbývající peníze přesně vrátit. Byl jsem z celé situace otupělý, zmatený tak, že jsem nechal proudit do své duše, jak jsem myslel, její bolest. Vtom mě osvítil spásný nápad! Přinesu jí dárek. Hned jsem vzal papír, tužku a napsal, jaké věci darovat nechci. Na seznamu se ocitly sladkosti, mražené výrobky, ovoce všeho druhu, školní potřeby, knihy, časopisy, drogerie. K dárkům navrženým a zařazeným patřily: pracovní boty největší velikosti, s kovovou špičkou, vysoké boty takzvané filcáky, též největší velikosti jako z obrázku o kocourovi Mikešovi, šiška kvalitního salámu, rybářský prut se sítí, startovací pistole, deset litrů džusu, náruč květin, deset pouťových cetek, píšťalka, sklenice domácího medu, vějíř z perleti, falešné zuby, které jsem našel za vesnicí, vyčistil a uschoval na půdu, vidle, myslivecký kabát s kloboukem, vše osazené mnoha odznaky a medailemi, klobouk navíc ozdoben sojčím pírkem a kančí štětkou, buřinka a dva kamínky z potoka za vesnicí.
Příští den jsme si s Janem dali kvůli seznamům schůzku, jež se odehrála u starého dubu, místa z nejoblíbenějších. U prvního seznamu se kamarád chvílemi usmíval, chvílemi vraštil čelo, posléze odplivl, jak řekl, svoje názory a papír spálil. U seznamu číslo dvě jsem takovou reakci nečekal. Chvílemi se smál, poté ulehl na zem a dělal, že spí, náhle se vymrštil a stvořil nádhernou stojku, přeměna pokračovala do podoby zkameněliny v tureckém sedu, okolí dubu se vzápětí na pár minut změnilo v zoologickou zahradu plnou nejrůznějších zvuků a pohybů, aby svůj názor vyjádřil ve finále během do vzdálenosti sto metrů a zpět. Startovní čáru jsem jediným pohybem nalajnoval, odstartoval imaginární píšťalkou a poté sledoval, jak z počátku běží pomalu, poté zrychluje a ve finále sprintuje. Připomnělo mi to etapy lidského života s částmi asi u každého člověka jinými. Jaké mám já – nebo Jan, Ali,…Přiběhl uřícený a hned navrhl, abychom napsali své návrhy číslo jedna na papír a ty si vyměnili. Po přečtení jsme oba vykulili oči – naše návrhy se shodovaly: vysoké boty, takzvané filcáky. Hned od nás dostaly také dar – název: Mikešovy filcáky alias Aleniny kouzelné boty. Jan vyhrabal na půdě dokonce dvoje. Ze tří párů zvítězil Janův, konstatoval, že musel vysypat myší rodinku. Konečně nastal očekávaný den. Pod různými záminkami jsme Ali, jež projevila velkou plachost a nejistotu, dostali k našemu dubu. Tam jsme jí slavnostně předali dárek, každý po jedné botě. A v tu chvíli jsme dosáhli dalšího stupínku úspěšnosti. Ali zacukalo v koutcích, odhalila zářivě bílé zuby, oči zopakovaly námi zbožňovaný výraz a náhle byl dub, Jan, já a celá okolní příroda svědkem smíchu, smíchu osvobozujícího, bezelstného, a zároveň nádherně zářivého, který se jako perly vznášel nad námi, pronikal do nás, mezi nás, cinknutím pohladil, oslovil, spojil v jeden celek, abychom jeho krásu drželi co nejdéle v sobě, mezi sebou.
|
|
|
