Je plno zajímavých a kvalitních kapel, skvělých alb, které se k českému poslouchači ani nedostanou, které jsou skryti a umlčeny pod náporem mediálně infantilních „hvězd“, nebo se jen prostě do rádií nehodí. Jedním takovým příkladem, jenž Vám byl do nynějška utajen, je německá skupina The Notwist a jejich poslední album Neon Golden...

    The Notwist skládající se z Markuse Achera (kytara, zpěv), Meckiho Messerschmidta (bicí) a Michaela Achera (basa) vznikli na začátku devadesátých let. V roce 1990 vydali první album a zahájili koncertování s Bad Religion či Therapy. Přičemž každý z členů začal objevovat také i další hudební možnosti a zkušenosti (Markus zkládá filmovou hudbu, Michael hraje v symfonickém orchestru), které uplatňují až v přelomovém roce 1997, kdy k sobě přijímají Martina Gretschmanna, elektronického experimentátora, který jim otevírá nové dveře, okna do nových stylů a nálad. Již tedy čtyřčlenní Notwist vydávají v „naganském“ roce desku Shrink. Úspěšné album, propagující se singlem Chemical, a to i nejen koncertním turné po Evropě (koncertovali například v Japonsku.) Již v průběhu těchto „výletů“ začínají připravovat novou desku, která však vychází až po dlouhých čtyřech letech. Desku s více než jen neonovým zlatem...

    Toto album není pouhým spojením rocku a elektronických experimentů, je to paleta abstraktních písní a obrazů. Použití mnoha neobvyklých nástrojů (banjo, lesní roh, cello, varhany...) s propojením „computerů“ a všudypřítomného praskání, bublání, šumění, vytváří jednu velkou pouť ‘opravdové‘ hudby. A nad tím vším se tyčí hlas Markuse Achera, melancholického zpěváka recitujícího o lásce. Prázdné, plné, ztracené a čekající. Neon Golden je tak zajímavé, že bych se ho nebál přirovnat svou nápaditostí, zajímavostí ke Kid A... Tam kde Radiohead mlčí, Notwist řvou, kde Radiohead dráždí, se na Neon Golden hladí a tam, kde Yorkův hlasá konec, vidí Acher začátek. Skupina se dá srovnávat i s, ve vší skromnosti, novějšími Depeche Mode či Can, ale především s Aphex Twin či Oval. Rozpraskaná deska, španělka, zmatečné pazvuky, naděje zleva, zprava strach z ní. Destruovaný rytmus, střídá kytara, zleva beaty, ve středu piáno a zprava se linou smyčce a někde mezi tím uklidňující a zároveň smuteční básník. Emoce střídají sny... The Notwist měli spoustu času dotáhnout desku do dokonalosti. Povedlo se. Elektronika jim poskytuje nový rozměr, naše mysl ho jen musí naplnit...

     Možná by se mohlo zdát, že přese všechnu bohatost, obrovskou škálu barevnosti, kterou album má, je nesourodé či zmatečné, avšak opak je pravdou. Album drží neuvěřitelně  pohromadě. Jeden tón doplňuje další zvuk, jedna melodie podepírá jiný stín. A díky takovému množství nalinkovaných intonací, se deska jen tak lehce neoposlouchá. Vždy se dá najít nový potok not, který vás odnese. Na závěr se dá snad říct jen a pouze... konečně...