Troufám si tvrdit, že byla nejen hodná a nenáročná. Byla navíc i prozíravá. Nebo ač tak mladá, už vládla bohatými zkušenostmi ostříleného dealera. Možná jezdila po kraji s kosmetikou nebo nabízela pojištění. Věděla totiž, že při cestování nemusí být tím úplně nejdůležitějším, co si z dalekých či blízkých, služebních i soukromých cest přivezeme v kufru nebo peněžence. Každá nás obohatí nejvíc tím, co nového nás při ní potká.

Dnes jsem vyrazil z domova zhruba po páté hodině ráno, nakroužil jsem po jihočeských blatech mezi Třeboní, Kaplicí a Budějkami bezmála čtyři sta kilometrů a teď v deset večer se pomalu roztékám na gauči v naší chaloupce u Bechyně. Byl otřesný pařák, slunce do auta smažilo jak do fritézy, pootvíral jsem co se dalo a nejraději bych sroloval i podlahu.

Připadám si jako volský voko. Být sultánem a mít k ruce harém (mužská fantazie se občas rozmáchne….tak mě napadá, lze o vůbec o harému říct, že je k ruce?), no prostě mít tak kolem sebe houf oddalisek, asi by dostaly všechny až na čtveřici povinně volno. Radši. Ty čtyři by mi střídavě nosily chlazené pití, masírovaly krk a nohy, vískaly ve vlasech, šimraly na zádech a jedna by tiše vyprávěla pohádku. Nějakou hodně jednoduchou, nic složitějšího bych v tomhle stavu stejně nevstřebal. Samozřejmě ostatní holky by si prostoj musely nadělat jindy, ale těm čtyřem bych to asi uznal jako OČR (ošetřování člena rodiny).

Příjezdy na chalupu na své současné práci zbožňuji nejvíc. Postavil ji po první světové válce děda deputátník a jeho syn ji v osmdesátých letech zmodernizoval. Dva pokojíky a kuchyňku už vytápí ústřední topení, můžeme se osprchovat a spláchnout po sobě, přesto si ten domeček zachoval hodně z romantické atmosféry časů, kdy v něm prarodiče prožívali líbánky. Když už mi z neustálého mluvení a obchodování hrabe, šlapu si na jazyk a stěží artikuluji, reptám si v duchu, co mi vlastně scházelo, když jsem ve štole rajtoval na bagru. Ve dvě jsem sekl s vrtačkou a vyfáral domů s čistou hlavou. Večery v sudoměřickém domečku mi ale vždycky připomenou, že nyní jsem nepoměrně šťastnější. Hodím na sebe tepláky, vyberu popel z kotle, naštípu si třísky, nanosím uhlí a roztopím. Pak si uvařím polívku, nakrájím salám a přemýšlím, jak je příjemné, provádět tyhle prosté a trochu zastaralé úkony, které jinak vykonávat nemusím nebo nemám příležitost. Kravatu zahodím do rána do skříně a starosti taky. Někdy si zajdu jen tak v pantoflích přes ulici do místní provozovny na točený gambrinus, jindy odskočím na partičku golfu na nedaleké hřiště. Jsem svým pánem a mohu dělat co chci. Má to svoje kouzlo. Čas od času.

Potom usínám při otevřeném okně, z tranďáku mi do ouška hraje jihočeská stanice Eldorádio, prý nejlepší countryové rádio v české kotlině. Jinak sice tenhle žánr moc neposlouchám, ale tahle station se přesto poslouchá docela příjemně. Nebo si z CD-romky notebooku pustím zamilovanou irskou lidovou muziku. Televizi tu nevedeme.

Mluvil jsem náhodou s chlápkem, který před několika lety sebral spořitelně přes počítač 40 milionů. Malý tlustý blonďatý skoro do zrz mladík ve vytahaném tričku, vypadal spíš jako vágus než jako lupič v bílém límečku nebo první český hacker, jak jej nazývali novináři. Když ho drapli, vymlouval se, že chtěl jen upozornit vedení banky na mezery v bezpečnostním systému. Měl smůlu, provedl to v Praze, ale když peníze vybíral v sokolovské pobočce, náhodou ho viděla spolužačka. Ta ho znala a nešlo jí do hlavy, kde vzal najednou takový ranec. Pět milionů prý mu někdo ukradl z auta, takže je teď splácí. Odseděl si dva a půl roku a víte, čím se ten génius živí v současnosti? Žádné počítače, programy, zelené karty pro experty do USA nebo podobně, jak by člověk čekal. Provozuje na silnici k rakouským hranicím dva bordely. Aspoň je zřejmé, kde leží těch pět melounů. Dojem na mě neudělal.

Když jsem v Třeboni čekal před zimním stadionem na zákazníka, sedla si z ničeho nic na kapotu mého peugeotka nádherně vybarvená straka. Perutě ji hrály od černé do kovově modré se zelenými záblesky, jako by se nazdobila nějakými přejemnými výtvory mistra šperkaře. Promenovala se sem a tam, pak si začala čistit a čechrat peří na bílé náprsence, snad mi chtěla ukázat: "podívej se, jaká jsem fešanda." Až jsem se bál dýchat, abych ji nevyplašil. Trvalo to chvilinku, pak frnkla pryč, ale zlepšila mi celé dopoledne. Ta dojem zanechala.

Na silnici z Bechyně do Tábora jsem dojel stařičkou, ale nablýskanou červenou aerovku. V předu seděli dva chlapíci v cylindrech, vzadu v odklopeném víku kufru třetí. Jeli hezky v klídku, motůrek odfukoval putaputaputa. Před odbočením řidič místo blinkru upažil, předjíždějící zdravil pozvednutím tvrďáčku a troubením gumové houkačky. Najednou jsem zapomněl, že spěchám, coural se za nimi a jen se kochal. Hodnocení:jednička s hvězdičkou!

Objevil jsem také kouzelnou vyjížďku z Mladé Vožice do Pacova. Vedlejší silnice vede serpentinami skrz hvozdy a romantická údolí, leží u ní mlýn, zřícenina, podle tabulí i sjezdovky. Listnaté lesy střídají pahorkaté louky, v jednom okamžiku se pocestnému otevře kouzelný výhled na kaskádu malých rybníčků. Měl jsem v těch místech domluveno jednání na kozí farmě, ale sešlo z něho. Zdrcený majitel připravil objednanou zásilku pro odběratele z mého města, ale šofér té firmy pro ni odmítl přijet, protože prý se po takových kotárech v pátek odpoledne nebude kodrcat. Kozí sýr dlouho nevydrží, takže si chudák farmář nevěděl rady a neměl na obchodování ani pomyšlení. Nabídl jsem se, že mu zásilku převezu, stejně se vracím domů a autu je šumafuk, jede-li prázdné nebo naloženo krabicemi. Když jsem balíky vykládal ve firemním skladě, neodpustil jsem si na adresu řidiče poznámku, že je debil. Moc hezčích úseků v jižních Čechách neznám, a že jich týdně sjezdím. Ale dost možná, že to je jen můj ústřel, vždy raději než rychlou pohodlnou dálnici volím zajímavější, i když náročnější štreku.

Ona ta rančerská rodinka sama o sobě byla dost pozoruhodná. Milí a srdeční lidičkové, umělci z Prahy, si řekli, že utečou od civilizace a začnou žít úplně jinak. Na jejich statku odevšad dýchala úcta k práci a k hezkým věcem. Jenomže nepočítali s tím, že pro venkovany v novém prostředí vždycky zůstanou jen trhlí exoti z velkoměsta, takže nyní bydlí na kraji vesnice opuštěnější než robinzoni.

Spatřil jsem dnes nové tváře, věci, krajiny. Zažil neopakovatelné chvilky. Kupecká dcera byla nejen skromná a pokorná, byla navíc i moudrá. Vytušila, co je v životě skutečně významné. Někdy se to pravda těžko rozpoznává. Když se člověk hodiny smýká závějemi, stará se spíše, jak udržet vůz na vozovce. Stejně tak je obtížné obdivovat krásu okolí, začne-li něco drnčet v motoru nebo přepočítáváte v duchu sporožiro. Obzvlášť počátkem měsíce, kdy už na něj doráží složenkami inkaso a vy ještě nemáte vydělanou ani korunu.

I z těchto stresových situací a duševních přestřelek lze vyjít vítězně, podíváme-li se na ně zvenčí, jako na uhánějící vlak. A položíme otázku:" Co mi to přineslo, čím mě to posílilo?. "How many roads must a man walk down," zpíval Bob Dylan. Míle a míle jsou cest, které znám a každá nás obohatí nejvíc tím, co nás při ní cvrnklo přes nos, pokud jsme schopni a ochotni vnímat. Proto se vyplatí jezdit s duší otevřenou.