To jsem si nezasloužil. Tohle teda ne. Po všech těch letech. Po všem, co jsem pro firmu udělal. Prej - "pro ztrátu důvěry". To ať si Al vypráví tomu, kdo seno žere. Pchá! Důvěry! Neznám nikoho, kdo by byl v tomhle fochu důvěryhodnější, než jsem já. Když mi svěřili kšeft, vždycky jsem ho doved´ do konce, nikdy se mi nestalo, že by hejl nezacvakal. Stačilo zacukat obočím, stáhnout ksicht do ironickýho úsměvu a rozložit na stole pařáty. A já je mám jak lopaty. Pořádný, poctivý ruce kluka, co si nenechá jen tak od nikoho foukat do svý kaše.

"Tak co bude?" vyštěkl jsem na toho chcípáčka, co se přede mnou krčil a snažil se schovat za stojací kalendář s obrázky veteránů. "Jak dlouho mám ještě čekat, kurva drát?"

"Mo... moment, ještě moment, rád bych se rozmyslel," pípnul ten šedivej trouba a zamžikal za brejličkama.

Zhluboka jsem si povzdechl, aby jasně viděl, že ten tajm nebude zas až tak kór dlouhej.

Ale stejně. Že zrovna Kosťu na moje místo. Kosťu, největšího křiváka mezi křivejma. Tomu zůstalo za nehtama pěknejch pár drobnejch. On a Vaska byli nejvyhlášenější hajzlíci, a bijci, si vzpomínám, jak jednou přizabili toho chlápka z kasína Vegas, protože se s placením zpozdil asi o dvanáct hodin. Dostal takovou držkovou, že pak tejden nemoh´ moulat ani rohlíky.

Já jsem byl přece jenom vždycky akurátní a elegán. Práce v rukavičkách. Žádný facky, žádný kopance; nejsem přece zmetek z Ukrajiny, jsem houmboj a vím, jak si zachovat štábní kulturu, tenhleten glanc.

"Stačilo, ne?" předklonil jsem se a dejchal tomu třasořiťkovi odér svý ústní vody přímo na skla jeho brejlí. "Jsi měl času fůru. Tak teda, co bude?"

Já nikdy nemusel nikoho fackovat, aby zaplatil výpalný. Já ne. Mám na rozdíl od těch špinavejch chlápků v koženicích nějakou úroveň. A teď, pro ztrátu důvěry. Po takovejch letech, ještě za dob Klondajku jsem Alovi nosil na krmník, tehdy to byly krušný začátky, museli jsme vybudovat všechno prakticky vod nuly, je to i moje zásluha, kdepak Kosťa s Vaskou, ti naskočili do rozjetýho vlaku, přišli až někdy v pětadevadesátým. Měl jsem se správně stát podílníkem, a ne dostat padáka. Teď abych si na starý kolena zvykal na nový zaměstnání. Do prdele práce.

"Já... já ale ještě nejsem pevně rozhodnut," namítl ten ouchcapek.

"Tak pán nejni pevně rozhodnut, chmmm?" zamračil jsem se a moje levý obočí výhružně poskočilo. "Kolikrát ti mám, ty zpíčenej zmetku opakovat, že tahle pojistka pokrejvá všechny živelný katastrofy včetně tornáda a sopečný erupce, a je teda za ty peníze bezkonkurenčně nejvýhodnější na současným trhu, co?"