Je mi sotva pět, mám kudrnaté světlé vlasy.

Každé ráno si na louce povídám s vílou Mevs.

Přitančí ke mně z nádherných lučních květin

i se svou družinou.

Hladí mne po tváři a usmívá se jemně: Cháronku, Chárone...

Pak náhle posmutní a usadí se v trávě:

Jednou ti bude svěřen úkol mlčení a služby.

Lidé si budou myslet o tobě, že´s zakletý.

Budeš tím nejbližším pro putující duše lidí.

Převozník na nedostupný břeh...

 

Co je to duše, milá Mevs?

A kdo je převozník?

 

Převozník lidí břehy spojuje, jako by napjal lano

nad hladinou řeky...

Převozník duší zas, jako by napínal zlatá vlákna

mezi hvězdami... a odděloval zářící od hasnoucích. 

Vybírá od každého po minci, ale vidí i jemné nitky konání a myšlenek těch, kdo prošli životem.

On nesmí promluvit...

 

Smí snít, milá Mevs?

 

Ano chlapče, to je mu dovoleno... To jediné. 

A jeho přímluva, konána pohledem,

platí na druhém břehu více, než všechno lidské zlato...

 

Odchází. Hraju si. Jsem převozníkem snů

mezi květinami...