Ještě se podívám naposledy.
Nevím koho nenávidím víc.
Jeho auto, co mi ho odnáší
a nebo jeho, když mne znovu
a znovu opouští.

Mám v sobě tolik hořkosti a zloby?
Všechno mne tak bolí, cítím, že pláču.
Slzy mne pálí a zároveň studí
když dopadají na mou odhalenou hruď.

Zhluboka vydechnu a jako bych zakončila
tento den a teprve teď za ním zavírám dveře.

Zmateně se dívám po prázdné místnosti
a začnu uklízet.

Všude ho cítím,
jeho vůni,
jeho touhu,
jeho pohled,
jeho přítomnost,
jeho chlad...

Slyším naše hlasy:
"Už jdeš?" šeptám se skrytou úzkostí.
"Víš, že musím."
Navléká si kalhoty
a já stále ležím v posteli.

Jako bych všechnu sílu přenesla
do jeho těla když tak spěšně utíká.
Natáhnu ruce: "Ještě chvíli, prosím..."
můj smutný pohled je spíše bolestí než smutkem,
co z mých očí plane.
"Proč mi to pokaždé děláš tak těžké?"
a zapíná si pásek a letmo posílá polibek.

Modlím se k času ať se zastaví,
jak málo jsem si vážila chvíle s ním.
Vstanu a stoupnu si,
v zrcadle vidím svou postavu,
znechuceně se odvracím.

Pozoruji ho jak lítá po bytě
a hledá všechno své oblečení.


Kde je ta romantika z mých tajných snů,
kde je ta láska,
tak tohle je muž mého srdce?

Proč mě to tolik bolí,
proč mám po těle husí kůži
a je mi jak v závratích.

To je láska?
Ta bolest – to ponížení,
možná je to jen bolest ze ztracených snů,
ze zjištění, že sny neexistují.

Vzala jsem si župan a snažíce se spolykat
každé sousto jeho přítomnosti.
Jak ho nenávidím a miluji zároveň,
je to možné?

Kdosi řekl, že nenávist je láska
k někomu koho nemůžeme mít.

Stoupneme si mlčky proti sobě a díváme si do tváří,
políbila bych ho, ale vím, že to nemá rád.

A tak mne jenom pro mou radost políbí on a zmizí.

Přistoupím k oknu a skrze záclonu se dívám, odjíždí.
Položila jsem další dárek na poličku,
poodstoupím a raduji se z pohledu na svou sbírku.
Už ví co mám ráda a čím si mne získá.

Náhle mne přepadne úzkost,
samota mne oblehne
a má mne na kolenou.

Jsem tu sama se sebou a mám se plné zuby.
Jsem děvka, coura,
zamilovaná kráva...

Jednou moc přece už přijde muž,
co mne od tohoto prokletí vysvobodí.

Tolikrát jsem se pokoušela milovat,
ale pokaždé mi zůstal - copak není úniku!


Nechci jeho, hledám Tebe, Tebe v něm.
Tolik mi Tě připomíná.
Jenže Ty jsi odešel
a po Tobě odešel další a další
úplná fronta na mé tělo.

Ani jeden mi nemohl dát to co hledám,
jenže já se neponaučím, nikdo mi neřekne proč.

Věřím, že má modlitba dolehne k sluchu Tvému,
dříve než dojdu za Tebou sama.

Proč jsi musel umřít?

Druhý den mi zavolá, jak se mám a jak se cítím,
je mi hořko, když  mi říká,
že už si vybral jinou ženu.
Raději na to nemyslím a jsem ráda,
za každou chvíli co mi věnoval.
Lžu mu a on lže mě a je nám spolu nádherně,
každému jinak.
Bolí mne u srdce,
a já nemám sílu v našem rozhovoru pokračovat.
Nechtěl si mi kazit večer a společnou chvíli.
Pláče a prosí mne ať to pochopím,
že se vlastně nic nezmění.

Nevím co na to říct:
Vánoce budu zase trávit sama.