Věru krásnej barák. Starej minimálně dvě století. Možná víc. Kdo by si to byl pomyslel, že já, venkovský synek, jednou budu mít svůj byt v takovým paláci. Pravda, ještě ho nemám, ještě mi nepatří, ale podle toho, co mi řekla Loriana, by to neměl být zas tak velký problém. Majitelkou je prý nějaká bláznivá stará babka, která nechce nejvyšší nabídku ale „toho správného nástupce“. Loriana soudí, že to zvládnu. A já si taky věřím. Když jsem zmáknul Lorianu, proč bych nezvlád nějakou trhlou bábu?

Jsem tady. Vítá mě temný průjezd. Z něj vedou široké kamenné schody. Výtah, přidělaný samozřejmě dodatečně, je ze dvora. Volím schody. Do třetího patra to přece není žádná velká štrapáce. Navíc si chci ten dům prohlédnou. Nasát jeho atmosféru. Ta se, koneckonců, přímo vnucuje. Tak tedy nasávám. Hezky z plných plic. Ano. Zatuchlina tu je. Ale ne taková ta krysí, chcanková a hovnopsí starejch periferních činžáků. Nene. Tohle je zatuchlina noblesní. Zatuchlina starých vinných sklepů a tlustých zdí, které toho hodně pamatují. Zatuchlina schodů, po kterých kráčely dějiny. Zatuchlina okenních říms, ze kterých skákali zbankrotovaní burziáni a zkorumpovaní politici. Zatuchlina luxusních parfémů úspěšných podnikatelek, milionářských paniček i exklusivních kurtizán. Zatuchlina dobře vyzrálého stiltonského sýra. Jo, tohle je přesně barák, ve kterým bych si přál bydlet. Hodí se ke mně. Jde mi k pleti. Ladí se surrealistickým vzorem mé (zatím) jediné hedvábné vázanky. Loriana měla pravdu. Když budu mít tuhle adresu, bude někdo už jenom kvůli ní. Pokud ten byt získám (a já musím za každou cenu) musím si hned nechat natisknout vizitky. Taky vím naprosto určitě, že minimálně prvních pár týdnů nepoužiju ten krásný prosklený výtah. Raději budu chodit nahoru i dolů po tomhle starobylém schodišti, které mi toho má tolik co vyprávět. Stoupat je lepší než sestupovat, a to i bez ohledu na symbolický význam. Dolů člověka táhne zemská přitažlivost a obvykle i nějaká povinnost, potřeba či poslání. Nahoru, pokud tam člověk bydlí, samozřejmě, se člověk vrací. Z práce, z flámu, z milostné schůzky. Má čas. Už nikam nespěchá. Může se na okamžik třeba i zastavit, opřít se o chladnou zeď a naslouchat.

Tak, tohle je ten byt. Zvláštní, jakou mám doslova trému. Jako před maturitou. Nebo prvním milováním. Zvoním. Je to takové to staré kulaté zvonkové tlačítko, které se dnes už jen tak nevidí. Hodí se sem. Škoda, že je prasklé. Budu ho muset vyměnit. Ale nějakou moderní nebo pseudostarožitnou sériovku si sem nedám. Nechám si něco udělat na zakázku. Ze dřeva, z mosazi, možná z mramoru. To se ještě uvidí. Za dveřmi šoupání starých plstěných bačkor. Znám ho. Moje babička měla přesně takové.

„Tak jen pojď dál, synku,“ vybízí mě vlídně pohádková stařenka. Na první pohled mi bláznivá nepřipadá. Vcházím do dlouhé, široké chodby. V zátylku něco jako mrazení. Ale jenom na chvíli. Najednou je mi tak nějak hezky a veselo u srdce. Jen tak. Z ničeho nic. Rozhlížím se. Chodba je prázdná. Bez nábytku. Ani koberec či rohožka tu není. Zvláštní.

„Tak se tu hezky rozhlédni,“ povídá babička. „Já s tebou chodit nebudu. Ty si určitě poradíš.“

Cože? Nechá cizího člověka jen tak šmejdit po svém bytě? Ale jo, už rozumím. Proč by také ne, když tu není co ukrást? Jeden pokoj jako druhý je doslova a do písmene vybílený. Pouze v pokoji, který stařence dle všeho slouží jako ložnice, stojí osaměle stará postel a vedle ní zbrusu nový cestovní kufr – takový ten šikovný, maličký, na kolečkách a s dlouhou zasouvací rukojetí, jehož rozměry přesně odpovídají velikosti úložného prostoru v letadle. V kuchyni pak ještě malý stoleček a dvě dřevěné židle. Babička sedí na jedné z nich a trpělivě čeká, co budu na byt říkat. Nemám slov.

Prohlídkou prázdných, prosvětlených místností má prvotní touha jedině zesílila. Tenhle bejvák musím mít. Za každou cenu. Určitě by se našly byty větší, lépe položené a s lepším výhledem, ale tenhle byt má v sobě něco, co mě okamžitě chytlo za srdce a nechce pustit. Musím ten byt získat stůj co stůj. Kdyby si to tahle roztomilá bábinka rozmyslela, snad bych byl schopen ji i zabít. To samé bych učinil s každým, kdo se mi pokusil byt vyfouknout. Je prostě můj a basta. Nedá se s tím nic dělat. Stařenka, jako by mi četla myšlenky, se na mě povzbudivě usmívá:

„Nic se neboj, synku. Jak vidíš, chystám se na cesty. A nikomu jinému než tobě svůj byteček neprodám, to ti slibuju. Vidím že ho chceš a vidím i to, co ty zatím ještě ne – ten byt chce tebe. Ano, co se divíš? Tohle není jen tak obyčejný kvartýr. Tenhle si sám vybírá, kdo v něm bude bydlet a kdo ne. A ten kdo sem patří, tomu se stane osudným. Už nikdy nebude moci žít nikde jinde. Stejně jako já. Prožila jsem zde padesát krásných let.“

„Tak proč se teď tak nahonem stěhujete?“ vypadlo ze mě z čiré zvědavosti.

„I nestěhuju, milý chlapče,“ směje se bábinka. „Jak už jsem ti řekla, chystám se na cesty. Víš, moc krásně, opravdu moc krásně se tady bydlí a žije, ale má to háček – nedá a nesmí se tady umřít. V tomhle bytě ještě nikdy nikdo neumřel. A tak to musí zůstat.“

A stařenka začíná vyprávět a já nestačím valit oči. Cena bytu je prý stanovena pevně a smlouvat nemá cenu (proč bych taky měl, když je na zdejší lokalitu směšně nízká?). Ona si ji totiž vypočítala – je to přesně tolik, kolik potřebuje na cestu kolem světa se vším komfortem a na skromný pohřeb kdekoliv na světě. Pojede na lehko – jenom s tím jedním malým kufříkem, protože ona už toho přece moc nepotřebuje. Bude cestovat hezky pomalu, beze spěchu, aby si pořádně prohlédla a náležitě užila všechna ta vzdálená kouzelná místa, kam dřív nemohla, protože měla svůj byt, kterému musela být celý život věrná. Možná, že nestihne všechno, protože – kdo ví, kolik toho času jí ještě zbývá. Netrápí jí to. Nikdo nikdy přece nestihne v životě úplně všechno, co si kdy předsevzal. Až ucítí, že jí docházejí síly, nechá se vozit už jen podél moře, aby potom, až ji spálí, mohli její popel rozházet do vln. Zkoprněle jí naslouchám a jí při tom hoří tváře vzrušením jako malé holčičce. Nadšeně mi líčí, jaká to bude krása, až se rozplyne ve slaných vodách oceánu, až se stane součástí té obrovské vodní masy, toho nového, přepestrého života.

„Nikdo blízký už mi nezůstal, synku,“ povídá dál babička. „Všechny už jsem přežila. Ani muže, ani děti jsem nikdy neměla. Nešlo to – sám to jednou pochopíš. Ale co naděláš. V životě už to tak někdy chodí. Mým posledním kamarádem je tento můj byteček. A jak už jsem řekla – tady se umírat nesmí. Nedovolil by mi to. Dokud bych byla v tomto bytě, musela bych žít, přestože bych už k tomu neměla ani sílu, ani vůli. I kdybych přestala jíst a pít, žila bych furt, až bych byla dočista vyzáblá a seschlá, že by přeze mě šlo vidět, až bych byla dočista jako duch, ale byt by mě stále držel při životě. Proto odsud musím co nejdál, do cizí země, kde mě nikdo nezná a já tam taky neznám nikoho.“

Rozpráví  o tom všem tak vesele, že mi vůbec nepřipadá nemístné se zeptat:

“A jak to chcete zařídit s tím pohřbem, babičko? Co když vás smrt překvapí náhle, takže nikomu nebudete moci sdělit svou poslední vůli?“

„Od čeho žijeme v době vyspělých informačních technologií?“ směje se babička a současně si vyhrnuje rukáv a ukázala mi pravé předloktí. Má tam vytetováno v několika jazycích:

„V případě mé smrti vyhledejte http://www.mojesmrt.cz. Čekají tam na vás peníze!“

„Vidíš?“ zasmála se vítězně. „Znáš snad někoho, kdo by se nestaral o peníze? Na té stránce jsou podrobné pokyny, co je třeba zařídit a kontakt na mého notáře, který na vše dohlédne a vyplatí odměnu. Pro všechny případy – kdyby mě třeba postihla nějaká nehoda a já přišla o ruku nebo tak něco, to mám ještě na zádech, na břichu a na pravém stehně. Musela jsem si kvůli tomu nechat vypnout kůži, aby to šlo dobře přečíst. To už by musela být jó smůla, aby mi to nevyšlo!“

„Dobře, ale prozraďte mi ještě, proč už jste nechala vystěhovat všechen nábytek? Třeba by se mi líbil a koupil bych byt i s nábytkem?“

„Bohužel, to se nesmí!“ prohlašuje rezolutně babička. „Další nepsané pravidlo tohodle bytu. Každý majitel, když odsud odchází, si musí všechno vzít s sebou. Nic tu nesmí zůstat. Tenhle stůl, židle a postel nechám nakonec taky odvézt.“

„Proč to?“

„Co já vím. Zeptej se bytu. Třeba je to tak, že byt s každým novým majitelem omládne – ovšem jen tehdy, když si ho každý majitel sám znova zařídí. Nebo je to možná tak, že i docela nepatrná zapomenutá maličkost by bývalého majitele neustále spojovala s tímto bytem, takže ať by se nacházel kde chtěl, byl by vlastně pořád tady. Za prvé by tu novému majiteli překážel a pletl se mu do života a za druhé – nemohl by umřít. Osobně si myslím, že oboje je pravda. A možná je těch důvodů ještě víc.“