|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Pohádka o internetových tvářích
Autor: ouvej (Občasný) - publikováno 1.4.2004 (09:18:26)
|
|  |
|
Člověk si časem zvykne považovat za své přátele virtuální bytosti, z nichž málokdo má reálnou tvář, takovou, kterou si představíš, když zavřeš oči. Ale přesto existují představy - jednoho každého virtuální člověka si většinou jsem schopna představit. A jsem dojata - když se pak ta představa shoduje se skutečností. Někdy - většinou se mi to stává u autorů poezie lyrické rýmované, její příznivci snad prominou, tu představu nejsem schopna vytvořit. Ty přesné strofy, kde prostě nevykoukne ani vlásek, rukavička, děravá fusekle - neříkám vždy, ale většinou jako by autory forma svazovala i v obraznosti a v tom, co sdělují. Tak si ty lidi skládám ve svém srdci, i se svými představami o nich. Někdy zahlédnu kapuci, někdy klobouk, někdy mě autor pustí do své ložnice, někdy se dozvím nějaké pikantérie ohledně jejich hygieny. Domnívám se, že ledacos jsem svou poezií o sobě prozradila i já. Co domnívám, jsem přesvědčena, že snad nikdy nikomu jsem tolik ze sebe nevydala, jako právě čtenářům své poezie.
Nová tvář do virtuálního světa většinou vstupuje nenápadně. Jsme jako psi, dychtivě na své procházce svým kyberprostorem očicháváme nově příchozí, jak voní, a propáa, tahle louže se mu povedla. A čteme si v těch tvářích prostřednictvím jejich tvorby. Dojímají nás (mě aspoň tedy ano) jejich neumělé pokusy, jejich lásky pásky, tebe nebe, jejich zarputilá touha se vyjádřit slovy. Vyjádřit své lásky, pokusy, omyly, zklamání. Někdy přijde tvář - a má rovnou zlatou korunu na hlavě, a já čtu jejich poezii a kroutím si prsty v botech samým blahem. Onehdy se mi stalo - a snad poprvé, co tak brouzdám internetovým světem, že mě jedna tvář přinutila k závisti. Taková zcela neznámá a neprochválená tvář - ale bože, v tom spontánním hrnutí jsem tak moc viděla to své šťavňaté a nadšené psaní, až mě to mráčilo. Kurnik, nekraď, říkala jsem si, ale ona nekradla, to se jen tak náhodou a nevědomky narodilo mé dvojče. Tu jsem si do srdce vložila hned nahoru, aby při listování byla vždycky po ruce.
Pak jsou tváře, které nemají obrysy. Protože je snad ani mít nechtějí. Jsou jako ta mávátka, která jsme kdysi vyráběli do prvomájového průvodu. Bože, co práce dalo nešikovným rukám umotat kolem blbého drátu zelený a žlutý krepový papír, aby vyrobily něco jako ošklivou atrapu zlatého deště. Když ty ruce byly obzvlášť nešikovné (a ty moje byly, to vás ujišťuji), stačilo jednou dvakrát mávnout a krepová paráda se začala odmotávat, a když pršelo, barvila je do zelena a do žluta. Zajisté to mělo svůj smysl. Zajisté tyhle „mávátkové“ tváře mají svůj význam. Virtuální hlavní třídou plyne poklidně či burácivě krepová paráda. A připomíná někdy zlatý déšť. Někdy šeřík. Někdy nějakou jinou virtuální tvář. Girlandy krepáku se muchlají pod nohami a plihnou. Nevadí, pořád je možno doufat, že virtuální technické služby mají dost peněz, aby tu spoušť nakonec uklidily. Vždycky jsem taky doufala, že se najde někdo, kdo objeví uplakanou holčičku se zelenýma a žlutýma rukama. Nebude jí říkat, že zelené ruce dívkám sluší, nebude považovat za ztrátu vlastní tváře, když to dítěobejme, a ačkoliv příliš nechápe její smutek, řekne: „Nebul, kozo, nebo si koupím jinou.“ Nebo něco podobného. Nebo něco nepodobného. Hlavně, aby v tom byla laskavost. Aby v tom byla touha pochopit.
Moje vášeň vyplňovat rysy tváří, všechny vrásky, pihy, mateřská znaménka, je přesně v poměru s tím, co já prozrazuji o svých pihách, vráskách a mateřských znamínkách. Chci mít své váhy vyrovnané. Já dávám, ty dávej. Možná profesionální úchylka s mým „má dáti“ a „dal“. Já dám ložnici, ty naval koupelnu. Já dám okno, ty dej muškát. Já dám řeku, ty dej rybu. Jsem pokorná, jak psáno v jedné z mých básní, po svých bábách, jsem vzpurná po dědcích. Nerovnováhu vnímám těžce. Culím se po svých bábách (trochu jako idiot, že ano?) na všechny tváře. A dědci ve mně vytahují sukovici zpoza dveří. „Tuž neser: já jsem dal všechny své milé, všechny své děti, své vnuky, zrzavé vlasy a prach pod gaučem, svůj plat, svou kocovinu, své hromování a vztekání, a co dáváš ty?“ A ozve se: „.ilééé, ětííí, nuký,,, lasyyy, rachhhh, latttt....“ Málo lattuu, pardon platu, málo jsi zaplatil, ty bez vrásek a bradavic a bez náznaku třetí brady. Jsi lhoun a kradač. Do pekla přijdeš.
A protože bez básničky to u mě přece jenom příliš nejde, tak jedna taková spontánní.
Je v noci někdy ořech
je v noci někdy strom
je v noci někdy úzkost
a mříže. Na nebi eso
jen nerozeznat kříže
ta cesta nemá konce
ta cesta nemá řeky
a křídy na panáky
a asfalt dávno stekl
na křehký plevel v poli
je dávno hrb na zádech
tam uprostřed to bolí
ty roje včel a sítě
ty červy na návnadách
ta voda v křáplých džbánech
ten strach, že polapí tě.
Tak - a to je všechno, co jsem chtěla říct, snad, pympidááá, a to je konec pohádky. Hodné děti mohou jít spát, zlobivé si za trest padesátkrát vyčistí zuby. A až si vypláchnou ústa, padesátkrát řeknou: „Nikdy nebudu bít slabé holčičky se zelenýma rukama.“ (I když, mezi námi hochy, co spolu kamarádíme a co máme smysl pro humor, copak existuje větší sranda, než taková nazelenalá, nažloutlá, namodralá - podle trendu prvomájových mávátek -holka?). |
|
|
