|
| |
 |
Requiem II
Autor: Květík (Občasný) - publikováno 31.1.2001 (01:25:23), v časopise 6.2.2001
|
|  |
Cizí je svět
Kéž jenom sním ...
Přes města let
Oměj a blín
Je cizí svět
Odmítá mráz
Nelze jít zpět
Stojí tu hráz
Je cizí svět
Nepozná květ
Úděsný svět
Panelů změť
Zšeřelá krajina vor unáší jediný
Bloudím a klopýtám v pustině hodiny
Zoufalstvím usmýkán úklady obehrán
Spasení z hříchů svých více už nehledám
Uléhám na stíny propadám do mračen
Své tváře zbavený samotou omráčen
Jen vichry po travách šelesty sbírají
Jen vichry ve skalách žalostně skuhrají
Do strání zjizvených křičí svá udání
Nepřejí zbloudilým toužebná shledání
Nevím kam cesty jdou
Která z nich bude mou
Že hora ta jest vysoká
Mne pranic dávno neleká
Až zle mi bude nejvíce
A zbředlý bude vzduch
Zdolám tři skalní lavice
Pocítím každý vzruch
Pak naleznu ledový květ
A míň už cizí bude svět ...
Bizarní krajina uprostřed zimy
Plní se lomozně světlými stíny
Zatímco vlhká je bez sněhu hlína
Vlak stromům hlavy v skrytu stíná
Však vprostřed nezdařené zimy
Je těžko setřást pocit viny ...
Když Diana se svým procesím
Zavlní krátce rákosím
Pak na palouku záře bledá
Svědomí odpočinku nedá ....
Míjíme sotva hradlo Košátek
Pouti to trudné sotva počátek
Míjíme rudě nažhavená světla
Každá mysl se někdy spletla
Míjíme své vysněné horizonty
Však rázem jdem na konec fronty
Pak cestou usedaje na patníky
Ztrácíme těžce naspořené desetníky
Ztrácíme lístek se symbolem cíle
Ztrácíme sebe během jedné chvíle
(A z metru rostou nekonečné míle ...)
Kolik nevyslovených otázek
Stokrát ve snu nakreslený obrázek
Stokrát rozházené střepy vzpomínek
Stokrát větry umlčený plamínek
Kolik pozdravů zbavených odpovědi
Slova uvězněná v drátech z mědi
Tady na louce se šlépěj kříží s šlépějí
Tady utopit se můžem ve své naději
Jenže v kruhy zakletá tvá cesta
Tíží více než svěrací vesta ...
Z cizích domů shlíží přízraky
Běda poutníče jenž nectíš zázraky
Divná světla proskakují do oken
Pohyblivé stíny plní rychle zem
Znovu ke slovu se hlásí bažiny
Znovu provokují skalní úžiny
Znovu láká cesta v suti staletá
Touha náhlá plány rázem rozmetá . . .
Po prázdných ulicích plíží se vůně
Zmatené davy se nachýlí k Luně
Z baráků činžovních uprchnou páry
K oblakům těšivým zamíří máry
Vynáší vzpomínky hříchy a viny
Hodí je v náručí rozverné zimy . . .
Cesta je ztracená mysl má znavená
Souprava vagonů – lochnesska zblázněná
Lidé zří bezkrevně bez hlesu do křesel
Nevidí že vlak je pouťový karusel
Po sté kladeš sobě dávnou otázku
Nevisí-li vše teď jenom na vlásku
Zda jsou dobře u kol uchyceny klíny
Zda se oprostíš své vleklé rýmy
Zda lze naděje za štěstí mít
A zda jinudy bys neměl jít ...
Vždycky někde dlejí skryté pochybnosti
Nadejde čas kdy díš: bylo již dosti !
Vždycky obejdou tě známé můry
Zda není líp mít domek z kůry
Vždycky padne na tvůj úsměv stín
Když množíš arzenál svých vin
Když pro bledavé Lloydie
Tvá noha vstavač rozbije
Vždycky zaskočí mne divná tíseň
Když zaslechnu kašmírskou píseň
Když to co zameškal jsem kdysi
Se s novým spánkem hořce misí ...
Je to úděl večerního vlaku
Pustit v mysl párek černých ptáků
Je v tom trocha ironické povinnosti
Bědovat nad vlastni neschopnosti
Je v tom hanebnost a taky útěcha
Spát v cizí posteli spoléhat na echa
Je to úzkostné a trochu vášnivé
Když odpověď svou předem nevíme
Je to trochu pominutá píle
Když nocí kráčeti je nám tak milé . . .
Však vprostřed nezdařené zimy
Je na čase setřást své viny
Cizí je svět
Dejte jej pryč
Dejte jej zpět
Ať noc či den
Víc nelže sen
Kéž zasněží
Čas neběží
A cestou cest
Přese sto měst
Vlak míří vpřed
Vzduch jako led
Je blyštný hned
Cesta je let
Přes nový svět
Nás jistě veď
Zítra i teď !
|
|
|
