zapadla ve mně
třásla se
a něžnou hlavou hnula k nebi
            .. to je polárka ‘
naboso utekla tmou
po sněhu
hluboké šlápoty prstů na mojí kůži
a bylo doba ledová
něco v nás nedovrásněno

běžel bych za ní
ale na obloze, která mi po ní zůstala
zářilo hned šest večernic
pro každou stranu těla jeden sever
a někde uprostřed
ona
snědá čarodějka
zase vycházela

až se celý (známý) vesmír trhal
na záplaty
a já si přestal propadávat
děravýma očima

jenomže nikde východ
jenom šavlozubé kaštany
rostoucí mezi polibky

a trocha společné krve
snící o potopě

jak bych se nesměl vrátit
kam jsem nedošel