Vždy, když mi není

(jak teď)

právě hezky,

pročítám tvoje esemesky,

ač nejsou básněmi,

přec plné poetiky

kreslí mi na stropě zářivé okamžiky,

na klenbě pokoje, jenž vždy do kuropění,

noc co noc bez tebe,

se mění na vězení.

Kratičké vzkazy,

přesto člověk žasne,

jak barevné jsou, voňavé a krásné,

když se jich představivost chopí

a ze vzpomínek uplete jim copy,

tak jako ty z mých vlasů

tenkrát na Kalichu.

To bylo pane radosti a smíchu.

A nebo Sázava a její tiché stráně

nám jemně šuměly ke kávě u snídaně,

to paní Lužnice je z gruntu jiná síla,

jak s naší kytarou společnost roztočila

a ještě nedozněly její melodie,

už mě tvá písmenka přenáší do Francie,

miláčku, je tady moc hezké lyžování,

nádherná příroda

a žádní pěkní páni,

zlobila´s na dálku

a já se trochu čílil...

…z každé z těch zpráviček

si umím složit chvíli,

kdy jsme se společně dívali po okolí...

…i když teď o to víc tvá nepřítomnost bolí,

ta psaní kratičká a prostá na pohled

činí mi z mobilu kouzelný krasohled

a že jich nemám moc,

tím více jsou mi vzácná...

…i moje naděje,

ta osiková snítka,

již strachem, slabostí se podlamují lýtka,

usíná klidnější

a nebojácná.