Klečel. Hlavu měl skloněnou. Na vlasy mu padalo listí z vysokých stromů. Poslouchal. Už se neptal. Řekl mu, ano dnes. Jeho malý průvodce.

Setmělo se. V dálce se zablesklo. Hrom se ozval až o hodně později. Začalo pršet. Čekal dál. Nic necítil, neviděl. Nic neslyšel. Jen tmu.

Pomalu se mu vracel zrak. Uviděl řady němých rytířů na černých koních. Jejich brnění vydávalo blankytné světlo. Nedívali se na něho. Koně se mu nevyhýbali. Procházeli jím. A mizeli v řece.

Postavil se. Déšť se změnil v ohnivé jiskry. Rosvítily v něm oheň.

Rozpažil ruce.

Přiletěl Havraní muž. Jeho černá křídla se změnila v nůž. Zobákem a nožem si otevřel srdce. Krev se spojila s ohněm. Plameny se otáčely stále rychleji. Jimi obklopen vstoupil do řeky.

Voda ho nenadnášela. Šel po dně. Nohy mu na velkých kamenech nesklouzávaly. Oheň se zklidnil, stočil se do zeleného hada. Tíha zmizela. Několikrát se prohnul, odrazil se ode dna a nechal se unášet proudem řeky.

Pak sám plaval. Pomalu a opatrně.

Nad řekou se rozednívalo. Pod vodu pronikaly zelené paprsky.

Vynořil se nad hladinu. Druhý břeh už nebyl daleko. Uviděl vysokou holou horu a nad ní na nebi Zlatý kříž.

Když opatrně vystupoval z vody, přiletěl Havraní muž. Na jeho nahé mokré tělo spustil rudý plášť.

Z hory sjížděl stařec na malém chlupatém koníkovi. Zastavil se těsně u něj. Měl jeho oči.

Nic necítil, i když věděl, že stačilo málo a nemusel cestu přežít. Malý průvodce mu zašeptal do ucha: Neměj strach. Vždyť se vůbec nic nestalo.

Klečel s hlavou skloněnou. Vítr sílil. Od hory se blížila bouřka. Nebe potemnělo. Zavřel oči. Nevěděl, kam jít. Malý průvodce mlčel. Jediné, co zbývalo, bylo čekat. Zdejší zemi neznal. I stařec na malém hnědém koníkovi odjel směrem k hoře. Nechal ho tu samotného v horečce.

Hledal víru. Ztrácela se. Pak se rozhodl, že půjde dál. Zpátky přes řeku nemohl. Nepřeplaval by ji. Počasí bylo čím dál zlověstnější. Teprve když ho polil studený pot, uvědomil si, že je oblečený do purpurového pláště, co mu dal Krkavčí muž. Jakmile si na něj vzpomněl, uslyšel zvonění železného zobáku Krkavčího muže. Šel za ním.

Hora i řeka se ztratily v mlze.

Jediné, čím se řídil v houstnoucím soumraku, plném skřeků divokých stvoření, bylo zvonění Krkavčího muže. Jeho křídla zakryla oblohu. Hlavu si přikryl pláštěm. Ten se sám začal ovíjet kolem jeho žeber. Zakusoval se mu do nich. Do těla mu proniklo temně rudé světlo. Země se pod ním začala houpat. Ucítil vůni tlejících rostlin, které nikdy nerostly na denním světle. Horečka ustupovala. Červená se projasňovala, až začala pravidelně obíhat celým jeho tělem. Jen hlava. Ta začala jakoby žít svým vlastním životem, nezávisle na zbytku jeho bytosti.

Postupně začal vidět svět červených mokřad. Z větší a větší výšky.

Vítr ustával.

Rozsvěcela se mu před očima stříbrná světla.

Opojen klidem nočního nebe, kam už nedoléhaly zvuky močálu, uslyšel hlas malého průvodce: Dost. Vrať se dolů a počkej na starce. Přijede. Nikam nechoď, jen na něj čekej. Vyvede tě z močálu.

Plášť od Krkavčího muže se začal proměňovat v bílé vlněné šaty. Hřály ho. Zabalil se do nich a lehl si na měkkou vlhkou zem. Věděl, že co nevidět přijde nový den. A on půjde za starcem směrem k hoře. Byl si tím jistý. Šramoty noci ho neznepokojovaly. Usnul. Ve snu mu malý průvodce vyprávěl příběhy z této země. Starší než té za řekou. Před řekou.

Klečel, vlasy se mu lepily potem, z vlněných šatů sálalo horko. Věděl, že jestli se chce dostat z červených mokřad, musí se naučit čekat. V této zemi před řekou to jinak nešlo. Každý zbrklý pohyb tady znamená smrt.

Celé tělo ho začalo pálit. Z očí mu dovnitř hlavy šlehaly plameny. Nohy a ruce se začaly třást. Zkoušel to vydržet. Nešlo to. Vztekle se rozeřval. Hlasy divokých zvířat.

Z úst mu vycházel mezi jednotlivými skřeky černý kouř. Celý se do něj propadl. Šaty se začaly v oblacích štiplavého dýmu měnit v černou medvědí kůži.

Moc času nezbývalo a mohl se propadnout do spodní země. Močál se pod ním vlnil a lákal ho pod sebe. Tam by s ním malý průvodce a stařec nešli. To věděl. Myšlenky plné strachu se točily jak černý had v dosebezakousnutém kruhu. Přestal klít a podíval se nad sebe. Nebe plné dýmu bylo sytě purpurové. Před jeho očima ale začalo světlo řídnout a střed oblohy černal. Uslyšel vzdálené zvonění. Modlil se, aby se Krkavčí muž objevil. Nic.

Z posledních sil se postavil na nohy. Přiletěl Krkavčí muž a poslal mu tři černé hady.

Na těžkou medvědí kůži si omotal jednoho hada. Kolem pasu. Menší dva kolem kotníků.

Vydal se dál. Sám. Půda mu tuhla pod nohama. Červené zavřené květy a rudá tráva se při každém jeho vydechnutí dýmu měnily v pustou pláň. Od obzoru k obzoru černě holou.

Z levé strany uslyšel dusot kopyt. Naposledy křečovitě vykřikl a rozeběhl se směrem k starcovi. V hejnu zlatých hvězdiček, odletujícíh od kopyt koníka, ho brzy i v naprosté tmě uviděl. Koník byl rychlý, a tak mu dalo velkou práci, aby s ním udržel krok. Hadi ho museli chvílemi nadnášet. Běžel celou noc i den. Stařec nic neříkal, jen když viděl, že mu už nestačí, trochu zpomalil svého malého koně, ale nikdy se nezastavil.

Pláň se zdála nekonečná. Přepadla ho předtucha, že vše kolem i v něm propadá věčnosti. Krajina se ale najednou změnila. Stařík sestoupil z koně. Pomalým krokem spolu stoupali do kopce.

Konečně se zastavili. Stařec mu ukázal pokývnutím hlavy, aby si sednul. V tu chvíli únavou usnul. Ještě než dosedl na zem. Černí hadi zamávali křídly a vrátili se zpět ke Krkavčímu muži. Ten rozevřel zobák. A spolkl je.

Otevřel oči. Byl uprostřed jeskyně. Zlatavé mihotavé světlo tančilo v rytmu bubnování. V jednom rohu jeskyně seděl stařec mezi medvědími lebkami. V druhém rohu si malý průvodce hrál s medvíďaty. Měli stejné oči. Cenili na sebe bílé zuby a smáli se.

Ležel. Nevěděl, kde je. Netušil, proč se nemůže hýbat. Dobu mu trvalo, než vůbec mohl otevřít oči. Ale radši je zase zavřel, když si uvědomil, kde se to ocitnul.

I přes zavřená víčka viděl tu změť. Kosti byly živé, všechno ostatní mrtvé. Stromy kolem uschlé, plíseň a houby mokvavě požíraly jedna druhou.

Do těla mu pronikala semínka jedovatých rostlin. Při každém nádechu. V plicích mu pak začala růst a mrtvé popínavé rostliny se propalovaly kůží ven. Byl tak spojen s okolím bez života.

Tmavě stříbrný povlak na nebi byl nepropustný.

Pokusil se zvednout, byl ale přirostlý k studené zemi. Zkoušel se nadechnout. Nešlo mu to. Neovládal své tělo.

Uteklo několik dlouhých dní, kdy ani nežil, ani neumřel.

Z očí se mu staly střílny, kterými dovnitř pronikala jedna rána za druhou. A zase ven. Jak byl spojený s Mrtvým lesem.

Věděl, že mu už nic nezbývá. Jen víra.

Konečně se začalo nebe nad lesem vyjasňovat. Bleděfialové světlo pronikalo až k suchému jehličí, do kterého se potápěl. Větve nad ním se rozevíraly. Lesem se ozývalo medvědí bručení. Srdce mu zase začalo bít.

Z očí se mu staly střílny. A zůstalo to tak.

Stařec a malý průvodce si oddechli. Země před řekou, země za řekou si nevyžádala další oběť. Mrtvý les ožíval.

listopad 2004