Do tmy vyšel mlčky muž. Na hlavě dřepěl mu prokousaný klobouk. Neustále se otáčel. Určitě neměl ponětí o vlastním životě. O vlastní nemrtelnosti. Snad to byl ještě pořád ten Prometheus, zlodějíček ohně. Snad si dočista nenechal vyklovat s játry i duši. Ne! Játra měl rozhodně v pořádku (vždyť mu vždycky dorostla). Ale co ta duše? O ní se nic nepraví. Jako by nebyla. Jako by někdo nechtěl, aby o ní zaslechl člověk písně. Jako by patrně ani neměl proč. Může být něco horšího? Může něco děsit víc než absence duše? Prometheovi se znenadání zatočila hlava. Skácel se na dlážděnou pokrývku civilizace. Neustále mumlal ta samá slova, ty stejné výkřiky jako onehdá:

                                      TRHNĚTE MNOU

                                      UŠKUBNĚTE KTEROUKOLI

                                      SOUČÁST TĚLA

                                      VŽDYCKY DOROSTE

                                      A DUŠI?

                                      DUŠI ZE MĚ NEDOSTANETE

Věděl, že se nemýlil? Nechtěl přece jen zakrýt svoje zklamání? Už se zvedá! Ano! Zvedá se ze země. Odřený. Krvavý. Přece se zvedá! Jde dál. Noční mráz rozpumpuje jeho rty:

                                    TAK JSTE SI TRHLI

                                    POHLEĎTE JAK PRORADNÍ

                                    DOKÁŽETE BÝT

                                    KDYŽ ZŘEKLI JSTE SE

                                    ŽIVOTA

                                   A NYNÍ JEN LOVÍTE

                                   MASO V NEKONEČNÉ RZI

                                   SVÉHO TRVÁNÍ

Opět upadl. Teď ale nejde mu zvednout se z tíhavého propadu. Nad ním bubnuje voják v rozepnuté uniformě výzvu k raportu. Prometheus stačil ještě vyslovit:

                                  TUHLE VÁLKU NEVYHRAJEM

                                  ZKLIĎTE SE Z MAPY SVĚTA

                                  ÚTĚCHU VÁM NAKONEC

                                  NEZARUČÍM

                                  SNAŽNĚ TĚ PROSÍM

                                  KDO JSI NABLÍZKU

                                  BOLEST JE O TO VĚTŠÍ

                                  O CO JI MUSÍŠ

                                  PROŽÍVAT SÁM

                                  TRP SE MNOU

                                  NEBO MĚ ZAB

Voják vytasil lovecký nůž. Nebyl jeho. Rozhodně ne. Tyhle nože v armádě nefasují. Asi ho ukradl. Co na tom? Zasáhl Promethea. Do srdce. Širou samotou zněl jeho hlas: ZRÁDCE! SLYŠÍTĚ? ZRÁDCE! NEVĚŘIL A NEVĚŘÍ NAŠEMU VÍTĚZSTVÍ! Prometheus naposledy otevřel oči. Ty nejupřímnější jaké čas znal. Z posledního tanečku svého života svíce poznamenal:

                                VĚŘIL! VĚŘIL JSEM!

                                A JAK!